19.1.2004, Kampala

Konecne jsem v Kampale! Cesta sem byla opravdu zajimava, ale zrejme typicka na africke pomery. Prvni neprijemnosti zacali jiz v Amsterdamu, do ktereho jsem sice priletel z Prahy vcas, ale na tranzitni prepazce mi hodna pani oznamila, ze letadlo do Nairobi bude mit zpozdeni dve hodiny. To byla hodne spatna zprava, protoze v Nairobi jsem mel mit podle puvodniho planu jen hodinu a pul na prestup. Zacal jsem se pomalu bat, jestli stihnu letadlo do Entebbe a prijedu na letiste v domluveny cas.

Tak jsem tam sedeli a sedeli, pak prisla posadka letadla z Kenya Airways - letusky, piloti. Meli krasne cervene neprehlednutelne roby. Vyjeli jsme s asi 2.5 hodinovym zpozdenim (samozrejme, ze ohlasili zpozdeni 2 hodiny proto, aby nam nemuseli dat listek na veceri!). Posadka letadla mi prisla docela profesionalni, krome barvy pleti zadny rozdil oproti evropskym aerolinkam. Pouze me mrzelo, ze nefungovalo video a hlavne prubezna mapa nasi lokace, kvuli rozbitemu projektoru.

Rano po rozedneni jsme jiz byli (odhaduji) nekde v jiznim Sudanu a priblizovali se k Nairobi. Byla videt ze vzduchu neuveritelne husta sit rek a ricek, stejne jako vysoke hory. Mam pocit, ze jsem videl i Mt Kenya, nejvyssi horu v Keni a druhou nejvyssi v Africe.

Prileteli jsme na letiste (bylo docela malinke), vystoupili a sli na tranzit counter. Tim zacala Afrika. Zde byla chaoticka fronta nervoznich cestujicich, hlavne belochu, kteri cekali na palubni vstupenku pro navazny lety. Za prekazkou bylo 6 pocitacu, ale pouze 2 az 3 urednici. Tem vsechno trvalo priserne pomalu, jako kdyby se to teprve ucili. Mali neuveritelne nizkou efektivitu prace, protoze vyrizovali jednu letenku, pak je nekdo jiny pozadal o vyrizeni sve letenky a nakonec to dopadlo tak, ze drzeli v ruce 5 letenek a nevedeli, kterou vyridit drive. Lidi zacali nadavat, protoze nejenom nam, ale i dalsim uletelo ci prave uletavalo letadlo, a chteli, aby zavolali dalsi uredniky. Tak jedna z urednic misto vyrizovani letenek zacala telefonovat neuspesne, po peti minutach ji zacala pomahat s telefonovanim druha. Nikdo to ale stale nebral. Skoncilo to tim, ze misto 3 urednic se nyni venovala cestujicim pouze jedna urednice. Bohuzel pro me, prestoze mi jeste na palube letadla do Nairobi rekla letuska, ze letadla letaji z Nairobi do Entebbe kazdkou hodinu, takze to nevadi, ze zmeskam (asi chtela, abych uz drzel hubu), ve skutecnosti letadlo letelo az za 4 hodiny v 13:30. Jedinou nasi kompenzaci za totalne prekazene plany byl listek na primitivni snidani v "Business Lounge" a moznost 3 minut telefonatu (zadne penize jako v Evrope, uz fakt nevim, proc je letenka do Afriky tak draha, kdyz ani neposkytuji zakladni sluzby). Prvni telefonat nevysel, tak jsem musel prosit, aby mi umoznili jeste jeden. Nakonec jsem se dovolal a oznamil Mihovi, ze prijedu mnohem pozdeji.

Nakonec jsem priletel do Entebbe, coz je malickate letiste na poloostrove v Lake victoria, druhem nejvetsim jezere na svete. Pristani bylo primo od jezera na letistni plochu, ktera zacinala hned za brehem jezera.

V Entebbe jsem si poridil single entry vizum za 30 USD (da se zdarma prodlouzit), vyzvednul zavazadlo (slava, doslo!) a v cekarne uz na me cekala Dunja. Myslel jsem podle jmena, ze je to nejaky cernoch, nakonec se ukazalo, ze je to holka ze Slovinska, jedna z dobrovolnic v projektu. Cekala na me a jeste jednoho kluka ze Slovinska, ktery mel prijet ale nakonec neprijel. Taxikem jsme odjeli do Kampaly. Entebbe je krasne zelene poklidne mestecko, ale Kampala je typicka africka metropole. To znamena neuveritelne chaoticke mesto, kde se to hemzi ne mravencama, ale mistnima lidma. Bordel vsude, kam oko pohledlo, strasna zacpa, absence pravidel na silnici (Egypt je proti tomu hadr).

Dnesni vypraveni ukoncim tim, ze jsme zasli do internetove kavarny, kde pisu tento dopis, ted si pujdu rozmenit penize, najim se, zalezu do hostelu, a zitra vyrazime spolecne s Dunjou a dalsimi lidmi do Kabale. Cesta potrva 6 hodin, a pak uz je to jen 9 km do Bunyonyi, kde je nase stale misto.

------------------------

22.1.2004, Lake Buyonyi - Overland

Co se stalo od te doby, co jsem se konecne dostal do Kampaly a napsal svuj prvni email z Ugandy? Vymenil jsem si penize v jedne z mistnich smenaren, dolaru za ugandske silinky. Kvuli spatne rade od taty, abych si sebou vzal male dolarove bankovky kvuli "baksisum" (zatim jsem skutecne nepotreboval nikomu davat baksis, a natoz v dolarech), jsem ztratil spoustu penez kvuli horsimu smennemu kurzu. Pokud ma clovek 100 nebo 50 dolarove bankovky, dostane vyhodny kurz, od 20 dolarovych dolu zacina platit nevyhodny kurz. Pote mi Dunja ukazala, jak se dostat do Backpackers hostel, kde jsem mel stravit prvni noc. Jelikoz hostel neni v pesi vzdalenosti, musel jsem jet mistni hromadnou dopravou. V Kampale je mozne cestovat dvema zpusoby - pomoci tzv. shared taxi (jakysi minibus) nebo special hire (to, cemu v Evrope rikame taxi). Chtel jsem usetrit, tak jsem samozrejme jel stejne jako mistni lide v shared taxi. Vsechny taxi odjizdeji z centralniho mista (Old a New Taxi Station), coz je obrovske neprehledne "namesti", kde se zcela neusporadane nachazi stovky minibusu. Nikde neni napsana, odkud kam ktery jede, to clovek musi vedet. Taxiky cekaji na nadrazi tak dlouho, dokud se zcela nezaplni, jinak neodjedou. Po asi 15 minutach se i muj taxik rozjel, kde jsem se mackal s ostatnima pasazerama. Podobne jako v jinych rozvojovych zemich, na silnicich neplati temer zadna pravidla (krome zakladniho pravidla jeste od Britu, ze se jezdi nalevo), vladne zde neskutecny chaos. Ridici si neponechavaji absolutne zadnou rezervu, mezi autama klickuji v obou smerech cyklisti, motorkari (motorek je zde spoustu) a dokonce i chodci. Casto rozhoduji i centimetry. Nastesti me odvezli, kam jsem potreboval, a dokonce mi mistni lide pomohli s vylozenim mych zavazadel. Hostel byl docela prijemny, byli zde ubytovani pouze cestujici belosi. Ubytoval jsem se v "dormitory" (pokoj s asi 20 postelama), coz bylo nejlevnejsi. Nastesti jsem zde nakonec spal sam a mohl jsem se i zamknout. Nez jsem sel spat, navecerel jsem se v indicke restauraci (v Ugande je mnoho Indu, pozustatek britske kolonialni spravy). Presvedcil jsem se, ze v Kampale muze clovek narozdil od Nairobi opravdu chodit temer beze strachu nocnima ulicema.

Pokud se u me v pristich tydnech projevi malarie, bude to kvuli prenocovani v Kampale. Zde je pomerne dost komaru, a v pokoji nebyla zadna moskytiera. V Bunyonyi, kde budu pobyvat nasledujici mesic, komari temer nejsou a diky horskemu klimatu malarie temer nehrozi. Rano jsem se probudil, v zahrade hostelu jsem chvili pozoroval po stromech a provazech splhajici poloochocene opicky, a odjel jsem taxikem na autobusove nadrazi. Po ceste taxikem jsem se dal do reci s jednim teenagerem, ktery je pry synem pravnika, chodi na stredni skolu a venuje se pocitacum. Jeho otec zahynul pri dopravni nehode, coz je zde velmi typicky zpusob smrti. Zacala se mnou bavit i katolicka asi 60-leta jeptiska (tez cernoska), ktera pry studovala v USA. Na autobusovem nadrazi jsem se setkal s Dunjou, ktera mi ukazala, do ktereho autobusu mam nastoupit (muj cil bylo mesto Kabale, ktere je jiz jen 9 km od kempu). Hezky jsem se usadil a cekal asi dalsi pul hodinu, nez se autobus zcela naplnil. Prvni cast cesty byla velmi prijemna. Sedel jsem vedle kluka ctouciho z kapesni bible, koukal se z okna na krasnou zelenou krajinu Ugandy a vesnicky, ktere jsme mijeli. Bohuzel jsme zastavili ve meste Mbarara, kde jsme museli vsichni prestoupit na jiny autobus (prestoze me v Kampale ridic ujistoval, ze je to primy autobus az do Kabale). Druhy autobus jiz ale byl plny, a my ostatni jsme se museli do nej narvat. To bylo velmi neprijemne, dalsi dve a pul hodiny jsem stravil ve stoje, na zadech maly batuzek, kytaru v jedne ruce a ve druhe jsem sviral drzadlo. V autobuse bylo nejmene 15 deti, vsechny z nich sedeli na kline maminky. Po nejake dobe zacala velka casti z nich brecet a navzajem se prekrikovali. Ty maminky, ktere museli stat, pujcili sve miminka zenam, ktere mely to stesti sedet. Jedna zenska za mnou si sedla s ditetem na podlahu a oprela se o me. Po asi hodine a pul se dite vedle me pokakalo, mama to vyresila tak, ze ho svklekla do naha a nechala ho chvili tak, nez zcela vykonal svou potrebu. Byl jsem rad, kdyz jsem se konecne dostal do Kabale. Kabale je nejvetsi mesto v jihozapadni Ugande, nachazi se v horske oblasti, ktere se rika Male Svycarsko. Krajina je typicka svymi terasovymi policky, protoze vsechna puda je obdelavana a obydlena. Lesy zde jiz temer neexistuji, jenom v narodni parcich. V Kabale jsem zatelefonoval z verejneho telefonu Mihovi, ktery pro me prisel. V Kabale sidli jedna kancelar projektu Edirisa (pro ktery budu pracovat). Vyridili jsme jeste nejake veci ve meste (v ramci ktereho se cestuje "byciklovym" taxikem!) a skutecnym taxikem (special hire) jsme odjeli ja, Miha a jeho africka holka Pamela do kempu Edirisy, na brehu jezera Buyonyi. Kdyz jsme prijeli do kempu, bylo jiz velmi pozde, takze jsme se jen kratce predstavili s ostatnimi dobrovolniky a sli spat.

Ted bych kratce pohovoril o svych spolecnicich, s kterymi budu prozivat pristi mesic. Vedoucim a zakladatelem projektu Edirisa je Miha, ktery pochazi ze Slovinska a jenz v Ugande travi jiz paty rok. Studoval na Uganda Martyrs University, a pred dvema rokama se rozhodl, ze zbytek sveho zivota stravi v Africe, a zalozil Edirisu. Edirisa znamena v mistnim jazyce "okno" a hlavni cily projektu je pomahat mistni komunite, a to zejmena podporovanim studia deti v mistni zakladne skole (Bufuka Primary School) a co nejvetsim zapojenim deti a mistnich lidi do vzdelavani. Miha se behem svych studii seznamil s Pamelou, ktera prave dostudoval Business Administration na stejne universite. Je to velmi zajimava osobnost. Je jednim s asi 20 deti (otec mel postupne 4 manzelky), umi velmi dobre anglicky (v Ugande jsou vsechny skoly od strednich, nekdy i zakladnich skol jenom v anglictine), a prestoze nikdy nebyla za hranicema sveho statu, je podivuhodne kosmopolitni. Dalsimi dvema soucasnimi dobrovolniky jsou dve holky za Slovinska, jedna holka z Nemecka a za nekolik tydnu jeden kluk z Rakouska. Ja jediny zde budu predevsim programovat, ostatni dobrovolnici pomahaji s udrzovanim kempu, staranim se o mistni deti, prekladem textu pro sponzory a ctenare websitu (http://www.edirisa.org/) a organizovanim workshopu pro mistni deti.

Nas kemp se rozklada na prikrem svahu asi 50 metru od brehu jezera. Sklada se ze dvou primitivnich dreveno-hlinenych domu (kantyna a ubytovna s tremi malymi pokojicky a palandami). Pak je zde jeste primitivni kuchyne, kadibudka, ohradka pro jednu kravu, tyc s privazanym prasatkem a nesmirne hravy pes Johnny. O chod kuchyne se stara jedna cernoska, ktera v podstate pracuje jako sluzka a pomaha se vsim moznym. Stravovani je zde nesmirne primitivni, jime pouze to, co ji mistni lide. Kompletne vegetarianska strava. Rano mame k snidani placky (s marmeladou nebo medem) a caj s mlekem, k obedu a k veceri je vetsinou to same - brambory, "bramborove banany" nebo bramborova kase s bilym zelim, nekdy je tam i trochu ryze ci fazole. Pijeme vodu nebo caj. Jidelnicek si nekdy spestrime ananasem. Tato jednoducha strava je presto mnohem bohatsi nez to, co jedi mistni chudi lide!! Pijeme prevarenou vodou z jezera, je mozne, ze v pristich par dnech muj zaludek bude reagovat trochu bourlive na vodu a mistni jidlo.

Mozna vas prekvapi udaje o mistnim pocasi, stejne jako prekvapilo me. Prestoze jsem v Africe, par desitek kilometru od rovniku, je mi zde zima. Prumerna teplota u jezera Buyonyi je 18 stupnu Celsia, denni maxima jsou 20 az 25, ale protoze je zde vetsinou zatazeno, teplota je stale kolem 20 stupnu. V noci byva i mene nez 15, takze musim spat ve svetru. Chodime zde v kalhotech, a vetsinou nosim svetr i pres den. Dneska jsem uvazoval o tom, ze si vezmu jeste navic tenkou bundu. Presto vsechno zde slunicko spaluje i kdyz je zatazeno a clovek se musi mazat. Krem na opalovani a teply svetr, pripadne plastenka nebo destnik (prsi zde temer kazdy den, a to se rika, ze leden a unor je obdobi sucha!). Myslim si, ze nez dostanu malarie, nejprve nastydnu.

Ve stredu jsme vyjeli nasi kanoii po jezere a postupne navstivili nekolik ostrovu, na kterych se nachazeji vice nebo mene vyspele turisticke zarizeni. Jezero Buyonyi, ktere je tak malicke, ze ani neni videt na mape Afriky, je nicmene druhym nejhlubsim jezerem v Africe (hloubka 900 m), ma spoustu ostrovu a jeho jizni okraj je asi 10 km od hranic se Rwandou. Je oblopeno horami, z nichz nejvyssi je jedna sopka, ktera ma neco pres 4000 m.

Lide jsou zde velmi chudi (jako ve vetsinu statu cerne Afriky), ziji neskutecne primitivnim zivotem, ale nejsou vylozene podvyziveni, hladomory zde neexistuji. Cela Uganda je totiz velmi urodna zeme, kde nikdy neni uplne sucho. Problemy nastavaji pouze pokud jsou obcanske valky, a problemem poslednich 20 let je i AIDS, kde mnoho deti se stava sirotky. Mistni lide a deti jsou hubeni, ale rozhodne ne vyzabli na kost, jak jsme zvykli z fotek z Etiopie nebo Somalska. V Ugande je nekolik desitek kmenu, z nich vetsina z nich ma svuj vlastni jazyk nebo dialekt. Sjednocujicim jazykem je anglictina (pokud clovek z jednoho konce Ugandy se bavi s clovekem z druheho konce).

Vecer jsme si dali mohutnou veceri (poprve v zivote jsme mel brambory s bramborama) a vecer jsme diskutovali o dalsich planech ohledne projektu. Behem povidani se nam chytla do "lepidlove" pasti mys, kterou jsem pak musel lopatou zabit. Mela stesti, ze jsme jeste nesli spat, jinak by musela cekat na smrt treba celou noc prilepena lepidlem na kus papiru. Pote jsme sli spat.

Pokracovani priste...

------------------------------

25.1.2004, Lake Buyonyi - Overland

patek 23.1. byl muj ctvrty den v Ugande a treti den v Edirise. Chtel jsem konecne zacit seriozni praci, ale dle rozvrhu dobrovolniku jsem mel tento den zustat ja v Srdci (tak se jmenuje hlavni centrum Edirisy), kdyby prisli pripadni navstevnici. Touto dobou totiz probiha vystava detskych praci v budove skoly, nad kterou ma Edirisa patronat (Bufoka Primary School). Az do 2.2. maji deti prazdniny, takze jsou nyni tridy k dispozici. Za cely den prisli jenom jedni navstevnici - rodina z Nemecka, ktera cestuje Ugandou a Tanzanii a dohlizi na tim, jak jsou vyuzivany jejich penize pro humanitarni ucely.

Bylo by mozna zajimave kratce pohovorit o tom, jak je to zde se skolami. Uganda ma tradicne primat v relativne vysoke urovni vzdelanosti a gramotnostni (i kdyz ho jiz castecne ztratila kvuli spatnym casum za Idi Amina) v regionu. Presto zustava smutnym faktem, ze ne vsechny deti chodi do skoly. Ne ze by nechtely, ale rodice (pokud vubec nejake maji) nedisponuji tolik penezi. Zakladni skola (primary school) je sice zdarma, ale deti musi mit skolni potreby (tuzky, papiry, ucebnice) a nekde i uniformy (i kdyz v chudych venkovskych oblastech to nastesti neni vyzadovano) a to neco stoji. Navic pokud deti chodi do skoly, nemohou pracovat a pomahat rodicum. Stredni skola (secondary school) se jiz plati, a univerzitu si jiz muze dovolit opravdu malokdo. Skoly jsou zde narvany k prasknuti, a to nejen zakladni skoly ale casto i univerzity. Dnes jsem se bavil s ucitelem na univerzite v Kampale, a ten mi rikal, ze casto prednasi pred 700 studenty, a to bez mikrofonu. Na zakladni skole musi mit kluci kratke vlasy (je to zvyk, zrejme kvuli castym vsim a blecham), na venkovskych skolach musi byt temer holohlave i divky.

V patek take konecne prijel nas budouci pocitacovy grafik, 14-lety kluk pod jmenem Comfort. Zde maji lidi velice legracni jmena, bracha Comforta se napriklad jmenuje Destiny. Dost cast zde maji lide dve jmena - jedno anglicke a jedno ugandske. Comfort ma ted prazdniny, a bude nam pomahat s tvorbou obrazku pro nasi pocitacovou hru. Je s nim velka legrace, je na svuj vek hrozne maly, ale casto se smeje.

V patek vecer oznamili v radiu, ze v sobotu mezi 8am a 6 pm nepujde elektrina v nekolika distriktech, vcetne naseho. To znamena, ze se moje prace znovu odsouva o jeden den... V Ugande, kde zije 22 mil. lidi, je pouze jedna vodni elektrarna na rece Nile. Rozhodl jsem se, ze pujdu v sobotu na prvni vetsi vylet po okoli. Rano po snidani jsem se vydal na cestu. Skola a Srdce jsou umisteny na poloostrove Bufoka, takze jsem sel na pevninu, a zde jsem se musel vyskrabat na strasne strmy kopec (prevyseni 300-500 metru), na kterem byly terasy policek mistnich lidi. Nevim, jestli to bylo nadmorskou vyskou, ale dalo mi to docela zabrat. Dostal jsem se na hlinenou cestu a sel po ni. Cesta se vinula po hrebeni podel jezera, byly zde casto krasne vyhledy na ostrovy a poloostrovy jezera Bunyonyi (jezera je nesmirne clenite). Vsude kolem bylo docela hodne lidi, a neustale na me kricely deti i dospely "Hello!", "How are you", porad se tam nekdo smal, pokrikovali "Mzungu" (to znamena beloch, to je velmi caste osloveni). Casto me obklopili deti, nekdy i dospeli, chteli se se mnou bavit, podavali ruku, zadali o penize. Lide jsou ale velmi pratelsti, a snazi se vzdy pomoci (i kdyz jim to vetsinou jazykova bariera moc neumoznuje, anglicky aspon trochu umi mene nez 50% lidi). Ti, co umi anglicky, mluvi "ugandskou" anglictinou, ktere zacatecnik jako ja spatne rozumi. Podobne jako Japonci mistni lidi pletou "r" a "l", takze rikaji "thele is the rake". Linguistickou zvlastnosti je to, ze jejich jazyk vyzaduje, aby kazde slovo koncilo na samohlasku, a pokud nejake anglicke slovo ji nema, tak tam nejakou, nejcasteji "i" daji. Napriklad "friendsi", "housi", "towni", "Mihaili". Otevrene "ae" zde neexistuje, rikaji proste "a" (Cesi nejsou o moc lepsi, ti rikaji vzdy "e"). Napriklad slovo ladder se tady cte "lada".

Usel jsem pres 20 km. Prestoze bylo zatazeno a chvilema mrholilo, musel jsem se porad mazat, abych se nespalil. Zde u rovniku a vysoko v horach slunce spaluje i kdyz je zatazeno. Byla chvilemi takova tma, ze fotak i v poledne nekdy spoustel blesk. Zpocatku jsem mel trosku obavy, kdyz jsem se zcela sam, jediny beloch, poustel venkovskou krajinou. Mijeli me lide s macetama nebo motykama (vsichni lide zde pracuje v zemedelstvi, neustale neco motykou okopavaji nebo macetou sklizeji). Zensky zde nosi tezky naklad na hlave, napriklad misy, velke kose, pytle nebo i velke cestovni kufry. Kdyz jsem se vracel cestou zpet, zacli me "sledovat" dve docela male holky (mene nez 15 let). Obe meli tezky kos na hlave. Neumeli anglicky, ale ocividne byli rady, ze maji sveho "mzungu" a sli se mnou. Jednou jsem na rozcesti spletl, vracel jsem se a ony se vracely se mnou. Podarilo se mi je presvedcit, abych si mohl potezkat jejich kos. Ke sve hruze jsem zjistil, ze vazi nejmene 10 kilo. S timto nakladem sli se mnou asi 5 km!

Tradice mistni lide bydleli v hlinenych kruhovych chatrcich s rakosovou (?) strechou, ale dneska drtiva vetsina z nich bydli v obdelnikovych hlinenych chatrcich (nekdy omitnutych) se strechou s vlniteho plechu. Na slunci se do dalky tyto plechove strechy lesknou.

Casto se ptam lidi, kteri se mnou davaji do reci, kolik maji bratru a sester. Odpovidaji v prumeru, ze tak kolem 7. Ale 10 deti v rodine rozhodne nejsou vyjimkou. Malarii maji nekteri 7x, nektery 3-5x ale potkal jsem i jednoho, ktery ji mel jen jednou v zivote. Kdyz ji lide dostanou, tak bud si koupi drazsi a kvalitnejsi leky a jdou do nemocnice, nebo levne (za mene nez 10 Kc, coz jsou tady strasne penize) a nekvalitne antimalarika a jsou doma.

V sobotu odpoledne jsem po svem navratu jel jste s dvema mistnima klukama koupit kukurici, na kanoi asi 3 km daleko. Jeden ze dvou kluku neumi plavat (coz je zde temer pravidlo), dost jsem se bal, abychom se uprostred jezera neprevrhli ve vratke kanoi. Nakup kukurice bylo take zajimave. Kluci postupne oslovovali mistni zeny pracujicich na poli, a trvalo asi hodinu, nez jsme nasli zenu ochotnou prodat 20-40 palic kukurice za vyhodnou cenu. Neobeslo se to bez hadky, ale nakonec nam v prepoctu za 30 Kc 44 hlav kukurice prodala.

V sobotu vecer prijeli ucitele z mistnich univerzit, clenove "advisory boardu", protoze Miha chce zformalizovat cinnost Edirisy a napsal ustavu, kterou musi schvalit clenove vyboru. Byli mezi nimi dva starsi cernosi (mezi 40-50 lety), ktery byli moc sympaticti. Jak je v Africe zvykem, byli velmi veseli, porad se necemu hlasite smali. Zajimali se o nas a vypraveli jsme si navzajem o spouste zajimavych vecich. Nalil jsem vsem sklenicku becherovky (koupil jsem na letisti litr), a zda se, ze jim nas nemecky napoj chutnal. Po veceri (irske brambory a fazole) nasledoval taboracek. Hral jsem na kytaru, nasi mali cerni kluci se starali o ohen a opekali pro nas kukurici. To byl asi muj prvni taborak bez burtu. Vecer jsme i hodne zpivali, kluci pro nas zapeli africke pisne a tance, strasne se smali, bylo to opravdu moc fajn.

Dnes v nedeli jsem konecne cely den pracoval na pocitaci. Poprve za celou dobu, co tu jsem, svitilo slunicko (pekne palilo, a teplota byla temer 25 stupnu). Odpoledne ale prisel kratky, zato vydatny a prudky tropicky slejvak.

Ted vecer zde v Overland Campu (kam chodime pracovat, protoze tu je elektrina) maji nejaci cernosi velkou party, porad tu neco vykladaji, zpivaji, tancuji a podupuji. Je to velka legrace, podlahu tu buraci pod nohami...

Je cas jit spat, ceka me 20-minutova nocni cesta s baterkou zpatky do Srdce.

------------------------------

28.1.2004, Lake Bunyonyi - Overland

V nedeli vecer se nam stala velice neprijemna vec. Z nejakeho duvodu vypovedel sluzbu harddisk na jednom z nasich pocitacu (vsechny nase 3 pocitace jsou laptopy) a system jiz nesel vubec nabootovat. Jak se pozdeji ukazalo, ztratili jsme nejen data za nedeli (obrazky pro nasi hru namalovane ubohym Comfortem), ale i veskere data za posledni dva tydny, prevazne preklady do nemciny. Katrin totiz nezalohovala celou dobu data na disketu! Nevim, jestli to je zachazenim s pocitaci (kazdy den s nimi chodime "do prace", 20 minut daleko, coz zpusobuje nemale otresy) nebo vlhkosti vzduchu...

V pondeli dopoledne jsme vetsina z nas odjela do mesta Kabale. Nejprve jsme se kanoi prepravili do Rutindy, coz je vesnicka v blizkosti naseho pracoviste v Overlandu. Zde se kona 2x tydne trh (pondeli a patek), a mistni lide se zde sjizdeji zdaleka na svych kanoiich. Vyber neni velky, prodavaji se zde zejmena potraviny (brambory, sladke brambory, kukurice, banany, cukrova trtina, ziva zvirata) a pak nejake obleceni a neco suvenyru. Pamela (mistni pritelkyne Mihy) zde pro nas kemp nakoupila slepici a kohouta, abychom si zpestrili nasi sporou stravu alespon o vajicka. Treba budou jednou i kurata. Duncan, asi 12 lety cernousek, ktery se nam stara o kravu a prase a pomaha s udrzbou kampu, je odvezl na kanoi zpet do Srdce, s navzajem privazanymi nohami, aby neutekli. Zatim jsou umisteny do psi boudy, a pes byl vyhnan ven. Ten se stejne v boude moc casto nezdrzoval a nejcasteji spal pred dvermi do nasi ubytovny. Na trhu me zaujaly "africke bonbony". Mistni lide jsou tak chudi, ze si nemuzou dovolit kupovat sladkosti, nekteri z nich ani nevi, co to susenky nebo bonbony jsou. Misto nich maji cukrovou trtinu - je to dlouhe asi pul metru, vypada na prvni pohled jako porek, macetou nebo zubama se odseka vrchni slupka a potom se jiz zvyka velice sladka duzina. Vymackne se z ni v puse sladky obsah a zbytek se vyplivne. Navzdory mych obavam o hygienu jsem se tez pustil do jednoho kusu, a musim rict, ze kdybych neznal nase bonbony, docela by mi to i chutnalo!

Objednali jsme si za 5 USD auto s korbou a vsichni (bylo nas pet) jsme se tam i se zavazadlami nalozili. Cestou jsme pribrali par mistnich lidi a povidali s profesorem univerzity v Kampale o tom, jak je to se sexualitou v Ugande. Je zajimave, ze prestoze Uganda je prevazne krestanska zeme, je zde oficialne dovolena polygamie, jez se doposud praktikuje. Stejne ale jako v arabskych statech si muze muz vzit dalsi zenu pouze pod podminkou, ze jeho dosavadni manzelka(ky) jsou dobre zajistene, coz u vetsiny obyvatel nehrozi. K dobru Ugandy ale slouzi to, ze navzdory polygamii zde maji zeny mnohem vetsi prava nez napriklad v arabskych zemich, temer neni rozdilu mezi muzem a zenou. A nejenom muzi, ale i zeny se zde mohou bez vetsich problemu rozvest, casto se to i provadi. Doposud je zcela bezne, ze muz musi zaplatit pred nebo po svatbe poplatek rodine nastavajici zeny, a dokud neni splaceny, nepovazuje se manzelstvi za uplne. Kdyz jsem se ptal, kolik poplatek u chudych lidi vetsinou cini, bylo mi receno, ze napriklad jedna krava a jedna koza. Je zde zvyk, ze pokud je muz uveden do rodiny zeny, je to jako kdyby se stali manzely.

V Kabale se mi podarilo koupit kredit na telefon a zavolat alespon kratce Camelii do Prahy. Minuta hovoru stala zhruba 25 Kc, v nedeli by to bylo za 15 Kc. Koupil jsem si v mistni pekarne nejake kolace a zakusky evropskeho typu (dlouhu jsem jiz neco takoveho nejedl), precetl ceske noviny v internetove kavarne (Jagr presel do N.Y.Rangers, hm...), a zbytek dne jsme zkouseli davat do hromady pocitac Katrin. Bohuzel jsme museli harddisk preformatovat a vsechno nainstalovat znovu.

K veceru pred setmenim jsem se vracel zpet z mesta k jezeru. Protoze jiz bylo po 17. hodine, nejezdili shared taxi, tak jsem doufal, ze pojede alespon nejake auto, ktere by me vzalo. Bohuzel zadna auta timto smerem asi pul hodinu nejela. Mezitim mi nabizeli lidi, ze me za 1.5 USD svezou na motorce, nebo za 1 USD na kole. Jelikoz jsem mel zavazadla a pocitac, odmitl jsem. Navic kdyby me vzal nekdo na kole, musel bych stejne kopcovita mista (kterych je po ceste vice nez dost!) vyjit pesky, to jsem skutecne nechtel. To uz je opravdu pro ty nejzoufalejsi a nejchudci jedince... Kdyz uz jsem rozmyslel cestovani na motorce, projel kolem posledni shared taxi, ktery me vzal sebou (za mene nez za 1 USD) do Overlandu, kde jsem jeste asi 2 hodiny pracoval na pocitaci.

Jelikoz se v techto dnech objevuje v noci mesic, cesta z Overlandu do Srdce je osvetlena natolik, ze chodime i bez baterky. Je to nesmirne krasne pocit, jit nocni krajinou kolem bile zariciho jezera, a poslouchat neuveritelne hlasity koncert nejruznejsich ptaku a hmyzu. Jezero Buyonyi je rajem pro ornitology, je zde ohromne mnozstvi ptactva, ktere zejmena brzy rano po rozbresku hlasite zpivaji, ze se temer neda spat. Je zde mimo jine takovy zvlastni ptak, ktery vydava v noci zvuk, jako kdyby nekdo tloukl do kovove tycky. Po ceste i takto pozde v noci obcas mijime domu se vracejici mistni lidi. Prestoze vyjimecne jsou nekteri z nich malinko napiti, jsou zcela neskodni a clovek nema duvody k obavam.

Utery byl docela standardni den, rano snidane, pak s pocitacem do prace, na obed se vracim zpet, pak zase do prace, vecer navrat na veceri a spat. Uz mi ani neprijde, ze jsem v Africe!

Streda je v Srdci den volna, kucharka nevari, nemusi se pracovat. Jelikoz nejsem typicky dobrovolnik, programuji pro Edirisu, mam volnejsi rezim a muzu si udelat takovy program, jaky chci, presto se snazim prilis nevybocovat od ostatnich. Domluvili jsme se se Slovincema, ze si uvarime typicky stredoevropsky obed (cesko-slovinsky). Varili jsme si v nasi primiti vni kuchyni na "varicich" s drevenym uhlim. Meli jsme bramborove knedliky na cibulce, jako napoj mistni pivo (bohuzel nevychlazene). To byla takova dobrota!! Uz dlouho jsem nejedl neco tak vytecneho. Ani mi jiz tolik nevadilo, ze jsme k tomu nemeli veprove...

Zjistil jsem, ze Cesi a Slovinci maji k sobe jakozto dva narody hodne blizko. Mam dokonce pocit, ze kvuli podobne historicke zkusenosti jsme si zvyky, mentalitou, nabozenskou vlaznosti, architekturou atd. uplne nejblizsi (i kdyz o tom nevime), podobnejsi nez se Slovaky. Narozdil od Slovaku a napriklad Chorvatu, kteri byli v uherske casti Rakouska-Uherska, byli Cesi i Slovinci v rakouske casti, a jak v Cechach, tak dnesnim Slovinsku zila pocetna nemecka mensina a oba nase narody spojuje jakysi pocit nadrazenosti (coz neni duvod k hrdosti) vuci Vychodu a Balkanu (vliv Nemecka).

Pri prilezitosti obeda jsme se bavili s Owenem, coz je asi 10 lety kamarad Duncana, jak to vypada s jidlem u mistnich lidi. K memu smutnemu prekvapeni jsme se dozvedeli, ze mistni lide maji pouze jedno jidlo denne, podobne jako domaci zvirata a psi! Maji snidani - teple mleko (to nepovazuji za jidlo), pak jdou pracovat (vetsinou kopat (to dig) - tady vsichni jenom kopou), v poledne maji obed (brambory, fazole, nejaka zelenina), pak jdou zase pracovat a cely den jiz nespi! Je to docela smutne. Diky dobremu klimatu sice v Ugande nejsou hladomory a lidi se tu nejak uzivi, ale zivotni podminky pres to nejsou prilis dobre. Trochu mi ten nas dobry a vydatny stredoevropsky obed pri teto predstave zahorkl na jazyku.

Vcera vecer jsem v kuchyni objevil nejmene tri mysi. Nemel jsem z toho velkou radost. Moji snahou bude v nasledujicich dnech presvedcit Mihu, abychom si poridil kocku. Ziskali bychom tim nejenom nove zviratko na hrani, ale i dobreho pomocnika v boji proti mysim. Kocky zde nejsou ani trochu typicke (psu tu take moc nemaji, i kdyz vice, nez kocek), ale nekde by se snad dali koupit.

Dozvedel jsem se take dalsi detaily o skolstvi v mistnim regionu (predpokladam, ze podobne to bude v cele Ugande). Sice do skoly do prvni tridy nastoupi 90% vsech deti prislusneho veku, ale maloktery celou zakladni skolu dokonci, vetsinou mene nez jedna tretina tech, co na zacatku nastoupili. Rodina totiz nema penize na skolni pomucky, a hlavne kdyz dite trosku dospeje (je mu kolem deseti let), je jiz dost velke na to, aby pomahalo s kopanim, takze zacina pracovat. To je velmi smutne. Pripada mi zoufale, ze si mistni lide neuvedomuji, ze pokud budou mit jenom 2 nebo 3 deti, mnohem lepe se o ne budou moci postarat. Vsichni zde ale maji tradicne nejmene 5 deti, vetsinou ale 7-10.

Odpoledne jsem zase pracoval, prvni verze hry je jiz temer hotova. K veceri nas ceka varene zeli s rozmichanymi brambory. Uz se tesim.

Je podvecer, docela zima, takze vyrazim na cestu...

------------------------------

1.2.2004, Lake Bunyonyi - Overland

Ve ctvrtek 29.1. nas cekala cesta do Kabale. Mesto je od Edirisy vzdalene skoro 9 km, pesky jsou to necele dve hodiny. Clovek se musi nejprve vyskrabat na hreben oddelujici udoli jezera od mesta, ktere lezi v jinem udoli. Pak ho ceka sestup k mestu a pochod dlouhym predmestim Kabale, nez se dorazi do centra. Cestou je belossky turista neustale tercem pozdravu mistnich lidi a hlavne deti, ktere neustanou s volani "How are you" dokud jim clovek neodpovi. Cim se clovek vice priblizuje k mestu, lide jsou mene prijemnejsi - na vesnicich vsichni odpovidaji na pozdrav a porad se usmivaji, blize k mestu se toto meni. Sel s nami Comfort, ktery ale neni zrejme zvykly na dlouhe pochody (je z lepsi, ucitelske, rodiny, takze se nekdy chova jako aristokrat) a stale se loudal. Museli jsme na nej casto cekat. Kdyz jsme prochazeli predmestim Kabale, kde prazilo slunicko, a snazili se tuto cast prekonat co nejrychleji - sli jsme rychle a neohlizeli se - stalo se, ze jsme uboheho Comforta zcela ztratili! Kdyz jsme ho pozdeji nasli v kancelari ve meste, rekl nam, ze uz ho nebavilo jit a tak se svezl boda-boda (taxi - cyklista).

Pobyt ve meste se neobesel bez navstevy pekarstvi a konzumace evropsky vyhlizejicich kolacu a buchet. Pozdeji nam jedna nase kolegyne rekla, ze videla ve vitrine pobihat krysu, zrejme ji pecivo chutnalo stejne jako nam.

Stejny den jsem se vratil vecer s Comfortem zpet do Edirisy, tentokrat autem - svezl nas jeden mistni kamarad Mihy. Cestou mi Comfort vypravel zajimavosti ze zivota v Ugande, z cehoz me nejvic zaujalo to, ze v Ugande neni sice povinna vojenska sluzba, maji zde profesionalni armadu, ale kdo se pry jednou rozhodne pro povolani vojaka, pro nej jiz neni cesty navratu. Vojakem se muz stane na dozivoti. Pro chudeho synka z vesnice sice armada nabizi pravidelny plat a zivotni jistotu, dokonce muze mit rodinu a nespi stale v kasarnach, ale pokud by si to nahodou rozmyslel a chtel se vratit domu na pole kopat brambory nebo matoke, ma smulu. Resenim je pry pouze emigrace do jine zeme, nebo dezerce a pripojeni se k bandam rebelu, kterych je v Ugande relativne dost (radi hlavne na hranicich se Sudanem a Kongem). Oboji je vsak nelegalni, a pokud je rebel chycen, ceka ho bez milosti poprava. Prislo mi tak trochu neuveritelne, ze v nejake zemi clovek musi zustat vojakem na cely zivot, a tak jsem dal Comfortovi za ukol, aby tuto informaci overil u sveho otce, ktery je reditelem skoly a zrejme toho hodne vi. Druha vec, ktera me prekvapila, je to, ze zatimco zakladni sedmileta skola je v Ugande zadarmo, za stredni skolu (secondary school) se jiz musi platit. Nekde se plati jen cca 30 USD rocne, ale napriklad ve skole Comforta musi rodina zaplatit desetkrat tolik, tedy 300 USD rocne. To mi prijde jako velmi vysoka castka i na ceske pomery...

V patek jsem sel do prace do Overlandu oklikou kanoi pred Rutindu, kde se kona 2x tydne trh a lide se tam sjizdeji na kanoich ze sirokeho okoli. Koupil jsem si tam 5 ananasu (jeden stoji asi 3 Kc) a pro nase kluky (Duncan a Owen, kteri nam pomahaji s udrzbou kempu) jsem koupil "bonbon" z cukrove trtiny. Ten den jsem toho vsak moc nenapracoval, protoze opet vypadla elektrina, tentokrat na asi 5 hodin. Jak mi jeden mistni vysvetlil, oni to vypnou vzdy tehdy, kdyz maji nejaky problem s rozvodem a potrebuji ho lokalizovat. Toto caste vypinani proudu je pro me ten hlavni duvod, proc zde nechci moc konzumovat maso.

Behem poledni pauzy jsem musel provest po Edirise dva navstevniky, kluk a holka z Jizny Afriky, kteri ridili velky cestovni vuz (overland) s turistama, kteri jeli jiz nekolik tydnu z Kapskeho mesta pres Zimbabwe, Botswanu a dalsi staty az do Ugandy. Ptal jsem se jich, jaka je situace v Zimbabwe, kde podle zprav v televizi neni prilis bezpecno pro belochy. Bylo mi receno, ze nebezpeci turistum vubec nehrozi, ze mistni lide jsou zamereni pouze proti bilym farmarum, ktere chteji vyhnat a sebrat jim pudu, ale bile turisty maji radi, zrejme protoze jim prinaseji penize.

V sobotu jsem se pred snidani projel sam na kanoii po jezere, bylo to moc fajn, az na to, ze mi po navratu k molu pri zamykani vypadl klicek a zapadl do bahna. Uz jsme ho nenasli, budu muset koupit novy zamek s klicema. To same rano jsme meli mensi skandal s nasi mistni kucharkou, ktera se svevolne rozhodla, ze dneska bude mit kazdy k snidani jenom dva kusy capati (moucne placky) misto predepsanych tri. Jak mi holky vysvetlili, ona vzdycky, kdyz tu Miha neni (Miha je tu panem), pracuje mene nez by mela. Ja placena Edirisou za to, ze splni vsechny ukoly ze seznamu povinnosti, ktere ma napsane na papire, ale neustale se snazi nekterym ukolum vyhybat. Kdyz ji nase holky okriknou, ze neco chybi nebo je neco spatne, tak je vetsinou ignoruje, ale ma respekt pred muzi. Prestoze je pozice zen v Ugande nesrovnatelne lepsi nez napriklad v arabskych statech, prece jenom zena (i bila) nebudi takovy respekt jako chlap. Nebylo tedy prekvapenim, ze po jemnem upozorneni nasi kucharky z me strany, ze podle planu mame mit tri placky misto dvou, hned sla do kuchyne a pripravila dalsi davku placek. Pochopil jsem, ze africane (doufam, ze se touto generalizaci nedopoustim velkych nepresnosti) nejsou moc pracoviti a planoviti, v porovnani s Evropanama ziji tradicne ze dne na den, a nedelaji si s nicim starosti. Pokud je okamzita potreba nenuti neco udelat, tak to neudelaji. Z tohoto postoje a take z nedostatku vzdelani (know-how) vyplyva jejich chudoba. Verim, ze kdyby Evropan, napriklad Nemec, zacal temer z niceho a mel stejne pocatecni podminky jako mistni lide, za nejaky cas by presto dokazal vybudovat slusne zivobyti a snad i zbohatnout (Uganda ma priznive klima a urodnou pudu). Zde se vice a vice presvedcuji, ze bohatstvi a zivotni uroven narodu neni dana vnejsima podminkama jako je nerostne bohatstvi ci urodnost pudy, ale jen a pouze v lidech, v jejich kulturni vyspelosti a mentalite. Clovek se zde zacne nevyhnutelne zabyvat tak trochu filozofickymi myslenkami, zda by v dlouhodobem meritku mistnim lidem nepomohl tolikrat opovrhovany kolonialni rezim. Kazda nadvlada je sice ponizujici, nikdo nechce byt dobrovolne ovladan jinym a videt svoje prirodni a jine bohatstvi vykoristovane mocnejsimi narody, ale zrejme plati, ze v konecnem dusledku je kolonialni rezim z ekonomickeho pohledu vyhodnejsi nez samostatnost, kdy nezrale zkorumpovane a nedemokraticke vlady vysavaji bohatstvi zeme vice nez kolonialni mocnosti a brzdi tim dalsi rozvoj ekonomiky. Bud nemeli Evropane do Afriky (a jinych statu) vubec nikdy prijit, nebo zde meli jeste nejakou dobu zustat...

Nedele byl vyjimecny den, zazil jsem asi nejkrasnejsi zazitek za dobu, co jsem v Ugande. Sli jsme totiz na bohosluzbu do mistniho protestantskeho kostela. Co jsme tu prozili, to se snad ani neda slovy popsat! Vsem lidem, co kdy pojedou do cerne Afriky, i tem tzv. "safaristickym" turistum, kteri jedou do Afriky za slony a zirafami a ne kvuli lidem, jednoznacne doporucuji kdyz ne nic jineho, tak alespon jednu navstevu kostela. Nebudou zklamani! Bohosluzba v africkych krestanskych kostelech probiha totiz zcela jinak, nez na co jsme z Evropy zvykli. Naplno se zde projevuje africky temperament a laska k hudbe a tanci. V mistnich kostelech se zpiva a tanci, a to vcetne knezu!! No, hezky poporadku... Kdyz jsme prisli do kostela, obrad prave zacinal, kostel byl jiz plny mistnich lidi (ale vsichni mohli sedet), prisel za nami jeden z peti knezu (ten den probihala velka bohosluzba pro vice vesnic) a pozval nas do prvni rady. Byli jsme pro ne velka rarita, prijemne prekvapeni a vesele rozptyleni. Narozdil od evropskych kostelu, zde se nejedna o monolog kneze, ale spise o jakysi dialog a hru mezi knezem a posluchaci. Hned na pocatku jsme se museli predstavit celemu kostelu, rict jak se jmenujeme a odkud jsme. Cela bohosluzba probihala v mistnim jazyce (Rukiga), ale kvuli nam nektere pasaze strucne prelozili i do anglictiny. Vsichni se na nas neustale koukali (hlavne deti) a zrejme si z nas delali cas od casu legraci, porad se necemu smali. Hlavni atrakci bohosluzeb je sborovy vicehlasy zpev (gospel), ktery se velmi podoba tomu, co produkuji cernosi v Americe. Vsichni, ale uplne vsichni s nadsenim zpivaji, a ne falesne, a potleskava se a rytmus udava jeden bubenik na pro tento ucel prineseny buben. V nasem pripade byla perkusonistkou asi 18 leta holka. Cas od casu lide zacnou i tancovat, kyvat boky a mavat rukama, a vyrazu tvari je mozne vycist, ze je to nesmirne bavi. Zda se mi, ze nedelni bohosluzba je pro mistni lidi to nejlepsi z celeho, jinak velmi tezkeho, tydne. Jednou si k nam prisednul jeden z knezu a spatnou anglictinou nam prekladal, o cem je kazani. Svym mohutnym telem vytlacil malou asi 4-letou holcicku, ktera si pak sedla na muj klin a spokojene zde zustala az do konce bohosluzby. Po skonceni mse probehlo sbirani financnich prispevku a potom zacala k memu velkemu prekvapeni drazba. Drazilo se ovoce, zelenina, vajicka. Lide z kostela licitovali ceny, a bubenice potom rytmickymi udery oznamovala provedeni transakci. Po drazbe nastalo udileni odmen. Jak jsme se pozdeji dozvedeli, lide dostavali ceny za to, ze byli dobrymi krestany a davali pravidelne prispevky kostelu. Cenami byli pivni sklenice a porcelanove talirky, celkem jich bylo udeleno nekolik desitek. Byly vzdy vyvolavany jmena a uvedeny clovek (vsech moznych veku) si pro ni prisel. Zvlaste starsi ucastnici pri obdrzeni ceny zacali expresivnim tancem vyjadrovat svou radost a vyvolavali tim obrovske veseli prihlizejicich. Bylo videt, jak se u toho vsichni bavili. Snad nejvice se mi libilo, kdyz jedna komunita dostala darem novy buben pro svuj kostel, vzapeti se sebehli vsichni lide z dane farnosti a zacali bourlive oslavovat, hlasite zpivat a tancit. Mozna i to, ze i my belosi jsme se zapojovali do hry a alespon potleskavali s ostatnimi, si ziskalo sympatie mistnich. Dovolili nam udelat si tolik fotografii, kolik jsme chteli. Jak jsem rekl, byl to opravdu nezapomenutelny zazitek, a je temer jiste, ze to nebyla posledni moje navsteva africkeho kostela.

------------------------------

10.2.2004, Lake Bunyonyi - Overland

V pondeli 2.2. zacal v Ugande novy skolni rok. Skola v Bufuce (pripominam, ze Bufuka je poloostrov na jezere Bunyonyi se stejnojmenou vesnickou, kde se rovnez nachazi The Heart, sidlo Edirisy), ktera behem ledna zela prazdnotou, se jiz brzy rano naplnila detmi. Je zde celkem 7 trid pro kazdy ze sedmi rocniku, a kazda trida ma svou vlastni mistnost v jedne ze dvou budov skoly. Budovy jsou velmi primitivni, kazda mistnost ma dvere primo ven, okna nemaji skla (v teto casti Ugandy se vubec nevyskytuji sklenene tabule, okna maji pouze okenice, ktere se na noc zaviraji proti zlodejum, pres den jsou otevrena). Pro celou skolu jsou jenom jedny zachody, domecek se ctyrma "kadibudkama". V Ugande probiha osvetovy program, aby lide z hygienickych duvodu vzdy pouzivali alespon hloubeny suchy zachod, a nevykonavali svou potrebu venku. Kazda trida ma tabuli a male lavice s zidlickama jako jediny nabytek.

Jeste jednou jsem overoval primo s reditelem skoly (jehoz syn maloval obrazky pro nasi pocitacovou hru), jak je to v tomto regionu se zakladnim skolstvim. Je to tedy tak, ze zakladni skoly mohou byt bud vladni nebo soukrome. Vladni skoly jsou zcela zdarma, bez jakychkoliv poplatku, deti by meli sice nosit uniformy, ale pokud jsou jejich rodice hodne chude, je jim dovoleno chodit do skoly i bez uniformy. Privatni skoly jsou jiz placene, a diky tomu jsou vetsinou i mnohem kvalitnejsi. V okoli jezera Bunyonyi je cela rada vladnich skol, ale zadna soukroma (lide jsou zde chudi, nemohli by si soukromou skolu ani dovolit). Soukrome skoly jsou az ve meste Kabale.

Z toho, co jsem slysel od kolegu dobrovolniku, kteri jiz s detmi pracovali a venovali se jim, je kvalita zakladniho skolstvi (ted mluvim o vladnich skolach, ktere jsou zdarma) prachbidna. Detem se nevstepuje samostatne mysleni, pouze jsou nuceny memorizovat a opakovat to, co jim predrikava ucitel, aniz by vykladu rozumeli. Dochazi kvuli tomu k paradoxni situaci, ze deti z vyssich trid jsou casto hloupejsi nez deti z nizsich trid. Priklad: Jednou byly deti vyzvany, aby napsaly neco o mistnich tradicich, co si mysli o svete, jak ziji belosi apod. a doplnily to obrazky. Dopadlo to tak, ze male deti z prvnich rocniku podaly mnohem lepsi vysledek, nez deti ze starsich rocniku, ktere pouze kopirovaly navzajem. Druhy priklad: Od P1 do P4 deti maji anglictinu jako cizi jazyk, od P5 do P7 je veskera vyuka v anglictine. Je ale neuveritelne, ze casto male deti umeji lepe anglicky nez starsi deti z P7. Zda se, ze mnoho deti vubec nevi, o cem je vyuka!. Verim, ze temto detem prospiva jakykoliv kontakt s lidmi ze Zapadu, zvlaste pokud se jim vice venuji. Rozsiruji se jim jejich velice uzke obzory, uci se premyslet. Kdyby kazda zakladni skola v Ugande mela nekolik dobrovolniku ze Zapadu, kteri by jim poskytovali vyuku alespon nekterych predmetu, uroven vzdelanosti by jiste stoupla.

V utery jsem sel pesky do mesta Kabale, kde jsem stravil nasledujici tri dny a tri noci. Poprve jsem prespal v nove zrizene kancelari Edirisy ve meste. Musim rici, ze poklidny zivot u jezera v ciste prirode se mi libi mnohem vice nez pobyt v rusnem a zaprasenem meste. Navic jsem zde nemel tolik klidu na praci, neustale nekdo prichazel do nasi kancelare a vyrusoval. Zde se naplno projevil muj problem s rozpoznavanim tvari. Skoro vsichni vypadaji podobne. Bylo ale usmevne zjisteni, ze lidove a ne uplne korektne formulovane pravidlo "kazdy cerny vypada stejne" plati i obracene. I mistni lide maji problem s rozeznavanim tvari belochu, takze i oni by mohli rikat "kazdej bilej vypada stejne". S postupem casu se ale clovek naucit lepe rozeznavat lidi, bud podle obleceni, nebo podle charakteristickych rysu v obliceji.

Prvni vecer jsme zasli do mistniho baru. Zde chodivala mistni "smetanka", hlavne mladi lide ze zaopatrenych rodin, casto vysokoskolsky vzdelani. Dali jsme si pivo (Nile beer), ktere se nenaleva, ale pije primo z flasky, koukali chvili na zaznam fotbaloveho zapasu z African Cupu, a pak cely zbytek vecera stravili hranim biliardu. Nekolik her jsme si zaplatili, nekolik her nam venoval mlady majitel podniku, ktery hraje biliard kazdy den a je nejlepsi ve meste. S holkami a se slabsimi hraci hraje zasadne jenom jednou rukou, a presto temer vzdy vyhraje (o to vice je to ponizujici). Je tak tak jsem ho porazil, kdyz proti me hral jednou rukou. Jakmile zacal hrat dalsi zapasy obema rukama, nemel jsem jiz sebemensi sanci. Bylo zajimave srovnat chovani a mentalitu teto elity s prostyma vesnicany, s kterymi jsem doposud prichazel do styku. Nepoznal jsem vyraznejsiho rozdilu mezi lidmi s teto vyssi skupiny a treba studenty na VSE v Praze.

Behem pobytu ve meste jsem se dal jednou do reci s nejakymi mladiky, kteri, jak se pozdeji ukazalo, studovali na vysoke skole (college), aby se stali uciteli stredni skoly. V Ugande plati, ze ucitele na strednich skolach nemuzou ucit na skolach zakladnich a obracene. Je zajimave, ze prestoze stredoskolsky ucitel ma vyssi plat nez ucitel na zakladni skole, a drzi vyssi spolecensky status, neni vyjimkou, ze se mu dlouho nedari najit praci. Uganda je stejne jako vsechny ostatni africke staty a Ceska republika prolezla korupci a casto plati, ze bez "znamych" a nejruznejsich "strejdu" clovek sam nic nezmuze.

Behem prochazek po meste jsem videl mistni fotbalovy stadion, kde hraci v dresech i bez dresu trenovali s micem, kostel, ktery nevypadal jako kostel, a trziste. To melo dve casti, jedna cast byla kryta a pusobila velmi cistym dojmem. Prodavala se zde nejruznejsi zelenina a ovoce. Druha cast byla pod sirym nebem, jeden stanek vedle druheho a vsude kolem typicky africky neporadek. Trhovkyne meli sebou spoustu deti. Koupil jsem si zde cepici proti slunicku, a podarilo se mi aspon trosku usmlouvat cenu. Po ulicich mesta se prohaneji kozy a jina zvirata, volne se pasouci na skladkach, ktere se rozkladaji na nekterych ulicich a mistech mesta.

Behem meho pobytu v Kabale dva dny po sobe nesla alespon nekolik hodin elektrina, takze jsem nemohl zcela vzdy pracovat. Zasel jsem si jednou do restaurace a po hodne, hodne dlouhe dobe jsem si dopral i maso. To byla takova dobrota! Mel jsem jehneci a irskymi bramborami (tak rikaji nasim normalnim bramboram) a k tomu sladke brambory. Musim rict, ze sladke brambory, ktere jsou ve vychodni Africe velmi rozsirene (vedle kukurice, bananu - matoke, prosa, mi ale vubec nechutnaji.

Potkal jsem se zde s Belgicany, kteri se prave vratili z vyletu z D.R.Kongo (byvaly Zair) a z Burundi. K memu prekvapeni jsem se dozvedel, ze tyto dve zeme, ve kterych jiz nekolik desetileti probiha obcanska valka, nejsou vzdy a vsude tak nebezpecne pro turisty, do nekterych oblasti se da zajet, prestoze treba v Kongu za poslednich asi deset let na nasledky valky a okupace ze strany Ugandy a Rwandy zemrelo temer 4 mil. lidi. Uganda a Rwanda, masivne podporovana USA a nekterymi evropskymi staty, vojensky okupuji velkou cast vychodniho Zairu, kde se nachazi nesmirne nerostne bohatstvi a potencialne i ropa. Protoze je tato valka a okupace v sobeckem zajmu zapadnich statu, moc se o ni v mediich nemluvi, narozdil od jinych mist na svete (viz Irak ci Kuba).

V patek vecer jsem se vracel zpet k jezeru. Jeli jsme "shared taxi", v pripade Kabale se jedna bud o preplnenou korbu maleho nakladaku, nebo preplnene osobni auto. Nejprve jsme se rozhodli pro svezeni se v osobnim aute. K memu uzasu se do tohoto auta (velke asi jako felicie) narvalo sedm lidi vcetne ridice. Ja sedel vepredu na miste spolujezdce spolecne s jednim muzem, a vzadu se tisnili ctyri lide. Podotykam, ze jsme vsichni meli velka zavazadla, ktera jsme museli mit sebou v aute. Dunja lakonicky prohodila, ze dneska to auto je vyjimecne prazdne, protoze nekdy je mozne videt i devet lidi v osobaku. Zrejme meli ohledy k belochum. Na odjezd auta jsme vsak cekali marne. Ridic se totiz zacal hadat s prisedvsim policistou, ktery dokonce vytahl obusek a zacal jim do ridice mlatit. Zeptal jsem se mistnich, o co tady jde, a bylo mi receno, ze ridic nezaplatil parkovne, a ze tudiz nikam nepojede. Hadka vypadala velmi osklive a vypadalo to pomalu, ze potece krev, ale nakonec se oba rozesli v dobrem. Bylo mi receno, ze policista i ridic taxiku se dobre znaji, chodi spolu na pivo, ale byli v praci a tak museli ztropit tuto scenu. Kazdopadne jsme si museli presednout do jineho taxiku, v tomto pripade na korbu nakladaku.

Po prijezdu k jezeru do Srdce nas cekal sok. Kantyna (tak rikame spolecenske mistnosti, kde jime a kde mame i knihovnu a vystavu predmetu) byla v noci vykradena! Zdalo se, ze nekdo vyrval cihlu z vetraciho okenka, protahnul ruku dovnitr a otevrel zavoru okna, kudy vlezl do mistnosti. Zanechal velkou prasnou slapotu na jedne ze zidli (mistni lide nenosi vetsinou boty a chodi bosi). Ukradl vsechno jidlo, co zde bylo ulozene, plus asi 15 dolaru, ktere tam byly nechane nasi kucharkou. Bylo to velmi neprijemne, ani ne tak kvuli tem par penezum, ale spise kvuli pocitu nejistoty, kdo to mohl udelat. Bylo to poprve, kdy Edirisu nekdo vykradl, kriminalita je zde ojedinela.

Zvyknul jsem si jezdit do prace do Overlandu kanoii. Je to trosicku rychlejsi nez jit pesky (pobrezi jezera je velmi clenite, se spoustou poloostrovu, a nejde se primo) a velmi prijemne. Ovladat sam ze stromu vydlabane kanoe (dugout canoe) mi uz necini zadne problemy. Protoze se ted mesic nachazi v uplnku, neni problemem se vracet zpet na kanoi i uprostred noci, clovek si jen musi pockat, az vyjde mesic. Pak je tolik svetla, ze je videt temer stejne dobre jako ve dne.

V sobotu nastala zmena pravidel. Miha uznal, ze jelikoz jsem vetsi postavy a vazim nejmene o tretinu vice nez nase holky, nedava prilis smyslu, abych mel stejnou porci moucnych placek k snidani jako ony. Od nyni mam narok na pet placek misto obvyklych trech. Tato zmena k lepsimu me velmi potesila.

V nedeli je mozne telefonovat asi o tretinu levneji nez v ostatni dny, a tak jsem toho vyuzil a zavolil Camelii. Jedna minuta hovoru do Evropy (nezalezi, jestli na pevnou nebo na mobil) stoji zhruba 15 Kc. Jelikoz ale u jezera neni signal, musel jsem se vysplhat do strmeho kopce, ktery oddeluji jezero od mesta Kabale. Za necelou pulhodinu jsem nasel kvalitni signal a mohl zacit mluvit. Kvalita prenosu byla zcela srovnatelna, jako kdybych mluvil z Vrsovic na Zizkov, a nebylo citit ani velke zpozdeni prenosu. Byl to zajimavy pocit, telefonovat si z mobilu uprostred dzungle s vyhledem na jezera na takovou ohromnou dalku az do Cech!

Vecer k nam prisel reditel skoly a oznamil nam, ze asi vi, kdo nas vykradl. K nasemu smutnemu prekvapeni se ukazalo, ze v tom mel zrejme prsty Duncan, 14-lety kluk, ktery pro nas pracoval (staral se o nase kravy a slepice a pomahal s udrzbou budov a jejich okoli) a Gideon, nas nocni hlidac. Ten, ozbrojen pongou (macetou) sedaval kazdy vecer u ohne a hlidal az do jedne hodiny rano, kdy se vracel k sobe domu. Pro jejich vinu mluvily tyto neprime dukazy: - cihla vetraciho okenka byla vyrvana zevnitr, a ne zvenci, pachatel mel tedy klice od mistnosti - pachatel vedel, ze dva dny predtim jsme zde meli spoustu penez (15 dolaru plus asi dalsich v prepoctu 50 dolaru), nevedel ovsem, ze vetsinu penez nastesti predala kucharka jedne z dobrovolnic - stopy (otisk chodidla na zidli a dalsi) byly ponechany velmi napadne, pachatel si dal zrejme praci s jejich nalicenim, aby to opravdu vypadalo, ze se do kantyny nekdo dostal zvenci - tu noc byl Duncan s hlidacem spolu - dalsi dny se choval Duncan divne, nesel do skoly (asi se bal, ze tam prijde policie)

Reditel skoly situaci vyresil nasledovne. Propustil Gideona i Duncana ze sluzby, a rekl jim, ze je podezira z cinu vloupani. Pod tihou dukazu se sice nakonec nepriznali, ale bylo jim receno, ze pokud ukradene veci nevrati do 24 hodin, zavola na ne policii. Dneska jsme se dozvedeli, ze nic vraceno nebylo. Reditel tedy rozhodl, ze zitra na ne posle vesnickeho starsiho, aby jim domluvil, a pokud to nepomuze, prijde policie. To by pak jiz slo do tuheho, protoze v Africe policie nepouziva tak humanni prostredky, jako u nas v Evrope.

Moc nas mrzelo, ze Duncan mel zrejme na svedomi tento ohavny cin. Mysleli jsme si, ze je to nas kamarad, casto jsme se spolu bavili, mohl si hrat na mou kytaru, kupovali jsme mu kukurici a cukrovou trtinu na trhu, a on nas takhle podrazi. Zrejme mu vidina ohromneho zisku (50 dolaru je mesicni plat ucitele) zatemnila mozek. Od vcerejsi noci mame noveho nocniho hlidace. Vypada sice relativne duveryhodne, ale bohuzel to neni zadny hrdina, pry se boji i kravy, natoz pripadnych nezvanych nocnich navstevniku, a misto obchazeni arealu zvolil bezpecnejsi zpusob zabarikadovani se do kantyny, kde precka celou noc...

Dneska prisli dva navstevnici - par z Nemecka, pracuji v Ugande v lesnictvi a pomahaji mistnim komunitam se zalesnovanim oblasti a implementaci Kjotskeho protokolu. Byli velmi sympaticti a prinesli nam asi tricet malych stromecku v kvetinacich. Dozvedel jsem se, ze stromy, ktere v teto casti Ugandy rostou (hlavne kolem jezera Bunyonyi), vubec nejsou puvodni, ale jsou to temer bez vyjimky ruzne druhy Eucalyptu, coz je strom importovany Brity z Australie. Tento strom je sice nenarocny na kvalitu pudy a roste velmi rychle, nevyhodou je ale to, ze vysaje z pudy posledni ziviny, ktere v ni jsou, a nic dalsiho tam pak nemuze rust. Jejich nemecka organizace se zasazuje o to, aby se do oblasti vratili puvodni stromy, ktere zde rosly po staletich. Tyto stromy se maji zasadit podle specialniho navodu do teras horskych svahu tak, aby se zabranilo pripadne erozi. Zaujalo me, ze prarodice te holky jsou vyhnanymi Nemci ze Sudet, tentokrat z mesta Dux (Duchcov) ze severozapadnich Cechach. Narozdil od vetsiny vyhnancu se usidlili po valce ne v Bavorsku, ale ve state Baden-Wurtenberg. Clovek se znovu presvedcuje, o jake kvalitni lidi jsme se tim nestastnym vyhnanim Nemcu z Ceskoslovenska v letech 1945-1946 pripravili...

Zitra odpoledne se vydam do Kabale, kde prespim jednu noc, abych brzy rano ve ctvrtek vyrazil autobusem do hlavniho mesta Kampaly. Planuji 7-denni vylet, kdy chci sam postupne navstivit Kampalu, mesto Jinja, kde se nachazi zacatek reky Nile (jez vyteka z Viktorina jezera), Murchinson Falls National Park (park se slony, bizony a krokodyly kolem reky Nil v krasne zelene prirode, podle nekterych lidi mnohem hezsi a zajimavejsi nez o neco slavnejsi narodni parky v Keni a Tanzanii, prelidnene zviraty a turisty). Zpatky se chci vratit ne znovu pres Kampalu, ale pres mestecka a vesnice v zapadni Ugande. Muze to byt docela zajimavy vylet.

Prvni verze pocitacove hry, na ktere zde pracuji, je jiz temer hotova, a Miha behem me absence bude pracovat na dodelani grafiky pro hru. Planujeme, ze az bude hra hotova, budeme ji prezentovat mistni komunite kmene Pygmu, o kterych ta hra je. Cilem hry je najit tri casti bubnu (buben ma pro Pygmy mytologicky vyznam) a cestou strilet na britske kolonizatory (asi prvni hra, kde se strili na Anglicany a ne obracene!) a pripadne leopardy, a bud chodit po pevnine nebo se plavit kanoii po jezere.

Jiz je pul hodiny po pulnoci, cas se vratit na kanoi zpet do Srdce...

------------------------------

19.2.2004, Lake Bunyonyi - Overland

Vcera jsem se vrátil ze 7-denního výletu po Ugande, živý a zdravý. Ve stredu 11.2. jsem se dostal do Kabale, prespal v naší kancelári a brzy ráno se vydal poštovním autobusem do hlavního mesta Kampaly. Poštovní autobus (Post Bus) je zrejme nejbezpecnejším dopravním prostredkem v Ugande. Prepravuje se v nem pošta mezi Kampalou a ostatními mesty v zemi, a aby poštovní úrad ušetril na preprave, prepravují se v nem i lidé za stejnou cenu jako v normálních autobusech. Nevýhodou je pomalost poštovního autobusu v porovnání a ostatními autobusy nebo minibusy, na druhou stranu pasažér muže mít zavazadla u sebe a clovek se v nem cítí bezpecneji.

Bohužel autobus mel mírne pootevrená okénka, která nešla zavrít, a jimiž proudil dovnitr studený vzduch. Protože bylo ješte brzo ráno, a také protože první úsek cesty se nachází v horách ve výšce okolo 2000 m, málem jsem tam zmrzl a nastydnul, nepomohl ani svetr a cepice. Cesta byla velmi dlouhá, do hlavního mesta jsem dorazil až odpoledne, a pocit zimy v Kabale byl vystrídán vedrem v Kampale. Z budovy pošty jsem jel shared taxi do hostelu Red Chilli, který prý organizuje cesty do Murchinson Falls National Park, mého dalšího cíle. Odložil jsem si zavazadla a vrátil se do mesta, cekali me totiž nákupy. Nejdrív jsem si doprál blaženého pocitu najíst se hamburgeru s hranolkama ve fast food restauraci, maso jsem nemel již hodne dlouho. Je zajímavé, že v Ugande neexistuje McDonnald's ci jiné americké ci mezinárodní retezce restaurací. Poté jsem si na trhu koupil konecne moskytieru (v prepoctu za necelých 200 Kc), do které se vejde jeden tlustý clovek nebo dva na sebe pritisklí lidé), deštník (v Ugande hodne prší) a nejaké ovoce (které je v Kampale o dost dražší než na vesnicích). Vybral jsem si v business ctrti s pár "mrakodrapy" penize z jedineho bankomatu v zemi, který prijímá mezinárodní VISA karty. Po návratu do hostelu jsem si s dopomocí švýcarského biologa nainstaloval moskytieru a vyzkoušel v ní první noc. Musím ríct, že spát v ní je velmi príjemné, clovek se cítí bezpecneji, nic po nem neleze, nejenom komári nebo mouchy, ale ani napríklad šváby a jiní brouci, kterí se v nekterých ubytovacích zarízeních hojne vyskytují.

Ráno jsem se vydal na New Taxi Park a dopravil se za 2.500 USh do mesta Jinja, kde jsem strávil celý další den. U mesta Jinja se totiž nachází velká atrakce Ugandy, a to pramen Nilu, který vytéká z Viktorina jezera. Samotný pramen Nilu dneska již nevypadá až tak zvláštne, Britové zde totiž postavili o nekolik kilometru dále prehradu Owen Falls, jediný vetší zdroj elektriny v Ugande, a zaplavili krásné vodopády, které se zde dríve vyskytovali. U pramene stojí pametní kámen, pametní cedule a restaurace, ve které jsem si dal pivo. Byl opravdu hodne horký den. Místní slicná cíšnice se se mnou dala do reci, chtela po me adresu (to je velmi bežný zvyk Ugandanu) a nakonec z ní vypadlo, že by chtela najít sponzora, který by ji dal peníze na studium na vysoké škole. Prý je sirotek a má nekolik sourozencu, všichni prý vedou velmi težký život. Její osud me zaujal, ale pomoci jí a zároven dalším asi deseti adeptum na studium na strední nebo vysoké škole (kterí se mi postupne rekli o peníze) bohužel nemužu.

Prepravil jsem se pomocí taxi-motorky na asi 10 km od Jinjy vzdálené místo zvané Bujagali Falls, kde se nachází prekrásné pereje na rece Nile, uprostred divoké a zatím nezkrocené zelené prírody. Je zajímavé, že reka Nile je již od samotného pocátku velmi širokou rekou, zrejme širší než Vltava v Praze a rozhodne s vetším prutokem vody. Pereje jsou nejméne jeden kilometr dlouhé, a bohatí dobrodruzi na nich porádají white-water rafting. Sešel jsem dolu k rece a spatril jsem tam asi tri Evropany, jak se koupají. Bohužel jsem sebou nemel plavky, a tak jsem váhal s vlastním vstupem do vody. Jeden z Evropanu byl Rakušan, podle všech známek opacné sexuální orientace. Hned se me zacal venovat a zajímal se, proc taky nejdu do vody, že tu není bilarzie ani jiní nebezpecní paraziti. Odvetil jsem mu, že sebou nemám plavky. Rakušan zvolal "to vubec nevadí!", že prý tady to není žádný problém. Buracející zpenené vody perejí me lákaly, a tak jsem nakonac neodolal, vysvlékl se do Adamova plášte a vrhl se do vody. Rakušan se kolem me zacal ve vode prohánet, slastne vykrikoval, jak je tady krásne a at se zkusím nechat unášet proudem. Bylo to moc fajn, nakonec jsem ale radši vylezl na breh a aspon trochu pooblékl. S Rakušanem jsem dal trochu do reci, zavzpomínali jsme nostalgicky na Rakousko-Uhersko (mel prý ceské predky, což má ve Vídni každý ctvrtý clovek), probrali Benešovy dekrety a palcivou otázku Temelínu a zase se rozloucili. Vrátil jsem do zpet do Jinjy a posléze do Kampaly. O nekolik dní pozdeji jsem se v novinách dozvedel šokující zprávu, že na stejné silnici nastala druhý den (na Valentyna) strašná dopravní nehoda autobusu, pri které zahynulo 42 lidí. Ukazovali fotky na uhel spálených lidí vytažených dobrovolníky z vraku autobusu. Mel jsem docela štestí, že jsem mezi nimi nebyl i já...

Vecer v Kampale jsem se neúspešne snažil v Red Chilli hostelu najít lidi, kterí by také jeli do Murchinson Falls National Park. V Ugande je totiž problém, že do vetšiny národních parku neexistuje verejná doprava, každý si musí zarídit vlastní. To není problém pro vetší skupiny lidí, ale pro samostatného cestovatele, jako jsem já, to byl znacný problém. Nezbylo mi nic jiného než "dobrodružná verze", jet tam stopem a doufat, že se k nekomu pripojím. Dle instrukcí lidí, kterí tam již byli, jsem se nejprve dopravil poštovním autobusem do mesta Mesindi. Sedel jsem vedle postaršího místního pána, se kterým jsem se dal do reci. Dozvedel jsem se, že on, cerstvý duchodce, mel na Africana neuveritelnou kariéru. Byl to kartograf, pracoval 7 let v New Yorku, procestoval Evropu a hlavne Afriku, kde byl ve všech krome peti zemí! Jeho deti studovaly na zahranicních univerzitách, nebo alespon v Kampale. Imponovalo me, jak takový úspešný clovek byl zároven skromný a moudrý. Jedna z vecí, která se mi moc líbí ohledne cestování v Ugande, je to, že se tu clovek potkává s velmi zajímavými lidmi.

V Mesindi jsem vystoupil a zkoušel stopovat na silnici vedoucí k národnímu parku. Projede zde pouze tak 5 aut za den. Národní parky v Ugande mají mnohem méne turistu než parky v jiných afrických zemích jako je Kena, Tanzanie nebo Jižní Afrika, a pritom jsou srovnatelne krásné. Uganda byla velmi slavná až do 70. let 20. století, proudili sem turisté z celého sveta, protože místní národní parky meli nejvíce zvírat z celého kontinentu. Bohužel se pak vlády v zemi ujal nechvalne proslulý šílený diktátor Idi Amin, a behem relativne krátké doby jeho panování zemrelo kolem 300 tisíc lidí, zeme se propadla do chaosu, a bandy vojáku a banditu zacaly vybíjet slony, nosorožce a ostatní velká zvírata. Nyní je v Murchinson Falls National Park méne než desetina populace slonu než pred érou Idi Amina, ale i tak má park mnoho co nabídnout. Nejvetší atrakcí je reka Nile a její vodopád Murchinson Fall, kde se obrovská nekolik set metru široká reka Nile zužuje na neuveritelných šest metru (!) v úzkém kanonu.

Mel jsem velké štestí, protože hned druhé auto mi zastavilo, byla to výprava 6 postarších Holandanu (3 páry), kterí si užívali duchodu a najali si terénní minibus. Vzali me sebou a nemusel jsem jim nic platit, stacilo vyprávení o Ceské republice. Cesta do parku z mesta Mesindi trvala ješte dalších 2 hodiny, a cestou jsme šli s místním vudcem na peší výlet do tropického deštného pralesa na pozorování šimpanzu. Les byl vysušený, dlouho zde nepršelo (klima suché a horké severní Ugandy se znacne odlišuje od zbytku Ugandy), pod námi strašne šustilo listí, a tak jsem se zacal obávat, že žádne opice nenajdeme, protože nás uslyší na kilometr daleko. Nakonec jsme meli štestí, a vysoko v korunách stromu jsme spatrili nekolik skupin šimpanzu. Delali ohromný povyk a skákali ze stromu na strom. Nejbližší vzdálenost, na kterou jsme se jim priblížili, bylo asi 20-30 metru.

Druhý den ráno me Holandani vzali na game drive, asi 3 hodinové safari po parku, kdy jsme se opet s doprovodem pracovníka parku snažili spatrit z našeho minibusu co nejvíce zvírat. Videli jsme nejvíce antilopy, kterých je v Ugande spoustu druhu, pak zde bylo hodne afrických divokých prasat (warthog), a také pomerne dost obrovských a velmi nebezpecných bizonu. Jednou jsme se priblížili k jedne žirafe, a asi hlavní atrakcí bylo nekolik setkání se slony. Nejblíž jsme se k nim priblížili na vzdálenost asi 30 metru, byla tam zhruba 10-clenná rodinka slonu, vcetne malinkatého a roztomilého slunete. Krátce jsme spatrili i tri lvy.

Odpoledne nás cekala 3-hodinová výprava na lodi nahoru po rece Nile až k vodopádum. Po ceste jsme neustále míjeli velká množství hrochu, kterí jsou pres den vetšinou ponorení skoro celí ve vode reky, aby se neprehráli, a pouze v noci se vydávají na pevninu. Mohou být velmi nebezpecní, a nemilosrdne zabijí vše, co se jim dostane na nejbližší spojnici s rekou (pokud jsou práve na souši). Prý se již nekolikrát promenádovali v noci po kempu, a naše pruvodkyne se musela asi hodinu schovávat na záchode. I proto jsou kolem všech stanu rozmísteny petrolejové lampy, aby se tam neodvažovali divoká zvírata jako treba lvi nebo leopardi. Další zvírata, které jsme videli cestou po rece byli krokodýli (bylo jich ale mnohem méne než všudyprítomných hrochu) a nepreberné množství ptactva. Obcas clovek zahlédl na brehu i bizony, antilopy nebo slony, kterí se prišli napít. Vrcholem cesty lodí bylo príblížení se k vodopádum, které byli již zdaleka slyšet.

Další den ráno jsem opustil s jinou skupinou Holandanu národní park a nakonec jsem se s nima dostal až do Fort Portal, dalšímu cíli mého cestování. Fort Portal je jedno z nejlépe umístených mest v Ugande, na západe se tycí pres 5000 metru vysoké Rwenzori mountains, nejvyšší horský hreben Afriky a kde se nachází tretí nejvyšší hora kontinentu, Mt. Stanley (po Mt. Killimanjaro a Mt. Kenya). Jižne od mesta Fort Portal se vyskytují slavná kráterová jezera, která vznikla výbuchem sopek a odtržením jejich vrcholku, a vzniklé krátery byly posléze zaplavené vodou. Dají se zde udelat nádherné vycházky. Spal jsem v Safari Campu, kde se mi podarilo usmlouvat výhodnou cenu pouze 4000 Ush na noc (asi 60 Kc), pridala s k tomu ale rafinovane cena "za den", dalších 2000 Ush. Jak jsem se pozdeji dozvedel od Mihy, postarší majitel tohoto kampu, který má maximálne jednu skupinu návstevníku týdne, je podvodník a velice neseriozní clovek. Jedna holka z Edirisy ho jednou po predcasném návratu z výletu našla prohledávat její batoh, a proslýchá se, že navzdory svému vysokého veku znásilnil (!) jednoho kluka, návštevníka kempu. Nevím, jestli je to pravda, ale ani mne se ten clovek nezdál moc seriozní, a tak jsem u nej prespal jenom jednu noc. Následující den jsem celý prochodil po kráterových jezerech, byl jsem celkem u peti z nich. Díky vysoké nadmorské výšce (témer 2000 m) se v nich dá bezpecne koupat, což jsem také udelal. Cestou jsem se najedl v lokální primitivní vesnické restauraci, kde jsem mel vegetariánske jídlo za smešne nízkých 600 Ush (asi 10 Kc). Bylo tam i sedm ucitelu místní základní školy, pro kažou trídu jeden. Více by se nás do restaurace již nevešlo. Cestou zpet me obklopila asi stovka uniformovaných detí ze základní školy a meli hroznou radost, když jsem jim jednotlive odpovídal na jejich dotazy "how are youuu?".

Vecer jsem se vrátil do Fort Portalu. Behem cekání na shared taxi mi místní skupina roztomilých detí ukazovala svoje hracky - jedna pomerne oblíbená hracka je prázdný plášt od bicyklu pohánený klackem, druhá o neco sofistikovanejší hracka bylo po domácky zhotoveno kolecko z jednoho kola pripevneného na klacky, na kterém bylo možno "vozit" deti.

Ve Fort Portalu jsem spal v hotelu za pouhé 3000 Ush (tedy méne než 50 Kc na noc!). Bylo to hodne primitivní, z než jsem šel spát, musel jsem zabít asi 5 obrovských švábu (nebo co to bylo), merili nejméne 5 cm. Krupnutí jejich tvrdého tela me naplnilo škodolibým uspokojením. Presto jsem nainstaloval moskytieru, která tentokrát nesloužila primárne proti komárum, ale proti sice neškodným, zato odporným velkým broukum. Dlouho jsem nemohl usnout, protože jsem v noci slyšel nepríjemné zvuky plazoucích se švábu nebo dokonce myší.

Ráno jsem vstával v 5:15 (probudil me pracovník hotelu, já zde v Africe totiž nemám hodinky), abych stihnul autobus v 6:00. V knize Lonely Planet meli ale bohužel chybu, žádný takový autobus do Kabale zde v tuto dobu neexistoval, a tak jsem musel cekat až do 8:30. Litoval jsem ztraceného spánku i ztracených 1000 Ush odmeny pracovníka hotelu za probuzení.

Šestihodinová cesta do Kabale byla dlouhá, ale docela zajímavá. Bylo možné spatrit vzdálené hory Rwenzori pohorí, a jelo se také skrz druhý nejslavnejší národní park v Ugande, Queen Elisabeth II Park. Videli jsme zde jezero Lake Edward a nekterá zírata, jako antilopy, bizony a divoká prasata. Nemel jsem v autobuse žádné jídlo a tak jsem ocenil specialitu Afriky - prodej nejruznejších potravin a zákusku pres okno autobusu porvávajícími adolescenty pri každé zastávce autobusu. Za 500 Ush (necelých 10 Kc) jsem koupil i obrovský trs asi 20 banánu, koupil jsem si i praženou kukurici a nekolik kusu peciva.

Odpoledne jsem konecne dorazil do Kabale, odkud me k jezeru Bunyonyi dopravila jedna Kanadanka, která pracuje v turistickém zarízení na jednom z ostrovu jezera. Asi mám zde v Ugande štestí na potomky sudetských Nemcu, ale prarodice i této holky byli cešští Nemci, presneji receno cesko-nemecký pár, který byl po válce nejprve asi rok v ceském koncentráku (pro ty, kterí to ješte nevedí, ano, i Ceši umistovali nevinné lidi do koncentracních táboru a na velmi tvrdé nucené práce) a pak odsunut do Nemecka.

Tím skoncila moje 7-denní cesta a tím i sedmé pokracování vyprávení z cesty po Africe. ------------------------------

29.2.2004, Lake Bunyonyi - Overland

V sobotu 21.2. jsme meli jít s detmi z Bufuka Primary School na výlet do mesta Kabale. Vetšina z techto chudých venkovských detí nikdy nebyla ve meste, prestože je vzdálené pouhých 9 km. Behem cesty jsme plánovali hrát s nimi nejruznejší hry, ucit je anglickým slovum a ve meste je vzít do muzea. Nezbytností by bylo koupit jim trochu jídla na cestu, aby ony i jejich rodice byly nejak motivovaní. Bohužel v nedeli ráno v dohodnutý cas se nedostavilo ani jedno díte. Pozdeji jsme se dozvedeli, že ucitelé, ackoliv jim to bylo durazne receno a pripomenuto, o tom nerekli nic detem. Takovéhle veci se zde bohužel casto stávají, místní lidé berou všechno s rezervou, nikam nespechají a kvuli nicemu se nestresují. Výlet s detmi byl odložen o týden, ale protože jsem potreboval do mesta a mimo jiné chatovat s Camelií, která za mnou do Afriky priletí prístí nedeli, šli jsme aspon my bez detí.

Ve meste jsem strávil asi 4 hodiny a k veceru šel pešky zpet. Behem krátkého pobytu ve meste me zaujaly dva drobné incidenty. Když jsem šel po ulici, míjel jsem skupinu lidí, kterí vedli cloveka s vepredu svázanýma rukama silným provazem, za který ho vedli jako kus dobytka. Nevedel jsem, jestli je to nejaká hra, nebo jestli toho chudáka budou verejne vešet, a tak jsem se zeptal lidí, co se deje. Rekli mi, že to je zlodej, ukradl boty v kráme, a prý ho vedou na policejní stanici. Pozdeji jsem se dozvedel, že tento clovek mel docela štestí, protože v mnoha místech Afriky vcetne Ugandy je zvykem, že rozhorcený dav zlodeje prímo na ulici zlyncuje. V hlavním meste Kampala nekdy hodí takovému cloveku horící pneumatiku kolem krku. Pri cetbe místních novin jsem se presvedcil, že lyncování v této zemi není výjimkou, stává se témer každý den. Minulý týden napríklad dav ukamenoval prímo na policejní stanici vraha, který usekl macetou ruce místnímu obchodníkovi.

Když jsem se vracel z Internetové kavárny, videl jsem další srocení lidu, a když jsem se opet zeptal, vo co gou, rekli mi, že tento muž ukradl kus látky. Ponevadž to chteli vyrešit na míste, dohadovali se s pomocí místního staršího (hlasite a divoce pri tom gestikukovali), kolik zlodej zaplatí majiteli látky jako odškodné.

Další den v nedeli jsem se rozhodl, že pujdu zase do místního kostela. Opet to stálo za to, návšteva kostela v Africe je nezapomenutelný zážitek. Bohoslužba v našem místním kostele zacla nekdy kolem 10.00, bylo na ovšem pouze asi 10 lidí. Místní se postupne scházeli behem obradu a do hodiny nás tam bylo asi 50. Jelikož v kostele je spoustu vchodu (nejsou zde dvere a okna nemají skla), lidé volne vcházejí a zase vycházejí - to platí predevším pro deti. Když zacalo pršet, deti, které si predtím hrály venku, se šly schovat dovnitr a pridaly se k nám. Opet se zpívalo a tancilo s doprovodem na dva bubny. Knez, jenž si pamatoval mé jméno, me vyzval, abych se predstavil a rekl, co delám. Na konci bohoslužby došlo na dražbu potravin, jak je zde zvykem. Byl jsem velkou atrakcí hlavne pro místní deti, které se na me porád koukaly, vcetne asi 3-mesícního miminka, které sedelo ve vaku máme na zádech, a málem si kvuli me vykroutilo krk. Jiné starší díte si sedlo vedle me a prohlíželo si moji bílou a chlupatou ruku.

Následný týden mel být mojím posledním týdnem stráveným u jezera Bunyonyi, a tak jsem se snažil si zbytek svého casu zde co nejvíce užít. Vypravil jsem se postupne na 4 puldenní výlety, bud na kánoi po jezere nebo pešky. Ve ctvrtek jsem plul na kánoi až do druhé cásti jezera, a cestou se najedl v turistickém zarízeni na Buchara Island. Ríká se, že zde mají nejlepší jídlo na celém jezere, a byla to pravda. Tak dobré jídlo jsem nejedl nejméne mesíc! Po dlouhé dobe jsem mel maso, které bylo zapecené do sýru a cibule. Ješte dlouho jsem se olizoval, moje telo konecne dostalo tolik potrebné proteiny, které v místní zeleninové strave težko najdeš. Další moji zastávkou na ceste po jezere byl malý ostruvek anglicky zvaný Punishment Island. Pred príchodem Britu pred zhruba sto lety zde místní lidé praktikovali zvyk, že pokud nejaká dívka otehotnela pred svatbou (to se zde moc netolerovalo), odvezli ji na tento ostruvek a nechali ji tam být. Ostrov je zhruba uprostred jezera, a k nejbližší pevnine je to relativne daleko (nekolik stovek metru), a ríká se, že bud nebohá dívka zemrela hladem, nebo se utopila pri pokusu dostat se na pevninu (místní lidé zde moc neumí plavat, prestože na vode doslova žijí a témer každý zde má svou kánoi). Pravda je ovšem taková, že málokterá dívka zemrela. Vetšinou se stalo, že si pro ni v noci tajne priplul nejaký místní mládenec a zachránil ji a oženil se s ní. Tento skutek mel pro místní chudé kluky výhodu v tom, že muž nemusel za ženu pri svatbe zaplatit poplatek, což se zde jinak dokonce i dodnes praktikuje (za ženu se platí její rodine vetšinou jedna kráva a jedna koza). Vylodení na tento neobydlený ostruvek (žádná žena na nem momentálne nebyla) me však stálo mnoho sil a témer 20 minut casu. Má asi 50 metru v prumeru a stojí na nem jediný velký strom, a je celý obklopený hustým a témer neproniknutelným rákosím. Abych pronikl širokou vrstvou rákosí, musel jsem s ním doslova bojovat, prosekávat se a pritahovat se za jednotlivé kusy rákosí a tím se posouvat centimetr za centimetrem kupredu. Už jsem si myslel, že se celý ostrov skláda jenom z rákosí, ale nakonec jsem se dostal na malinkatý (necelých 10 metru v prumeru) prostredek ostruvku, kde byla pevná zem. Po vylodení na ostrov me cekalo neméne nárocné vymanení se ven na širé jezero a teprve potom jsem mohl plout dále. Na druhé strane jezera se ke mne pripojili nejací kluci na 3 kánoiích a pluli se mnou asi kilometr. Cesta zpátky byla rychlejší, než jsem plánoval, protože se zatáhlo (dopoledne bylo naopak jasno a pálilo slunícko) a spustila se bourka. Utvorili se velké vlny (až 30 cm), které hodne stežovaly plavbu na nepríliš stabilní kánoi a porád menily smer lodky. Nakonec jsem se dostal do závetrí za ostrovama a doplul velkým tempem bez zastavení až do Srdce. Nechtel jsem zkusit, co se stane, pokud blesk uderí do vod jezera v malé blízkosti od lodi...

Druhý den (mimochodem den mých narozenin) jsem šel pešky na druhou stranu zálivu jezera pres hory a doly. Mohl jsem se dostat do výšky témer 2500 na morem, takže jsem mel krásný výhled na skoro celé jezero (které je ve výšce zhruba 2000 m). Cestou se me chytla skupina asi 30 detí (prý ze šesti rodin, takže v prumeru pet detí v rodine, a to ješte nekteré urcite zustaly doma). Mely jít puvodne na drevo, ale stal jsem se pro ne velkou atrakcí a tak šly za mnou a porád se necemu pochechtávaly. Když se ani po 2 kilometrech neodpojily, uchýlil jsem se k oblíbenému triku - vytáhl jsem foták a predstíral, že je budu fotit. Spustil se nepredstavitelný rev, deti vzaly nohy na ramena a utíkaly rychle pryc. Tolik spechaly, že odhodily ze svých ramen a hlav stohy dreva a nechaly je tam. Nevím proc se tolik bojí focení. Jeden sebestredný turista z Israele si myslí, že deti verí, že si je izraelská vláda vyfotí, dá do archívu a bude je pronásledovat. Musel jsem mu vysvetlit, že drtivá vetšina místních dospelých lidí (natož detí) vetšinou neví, co to Israel vubec je a že nejaký existuje. Když deti videly, že focení jenom predstírám, vrátily se zpátky a šly dále se mnou. Byla to pro ne spíše asi taková hra, než aby se doopravdy neceho obávaly. Ješte predtím jsem neúspešne použil jiný oblíbený trik, jak prinutit deti, aby si šly po svých - clovek s nimi chvilku jde, pak se k nim otocí, zamává a rekne "bye bye!", ony se usmejí, také reknou "bye bye", zamávají a jdou zpet. Tento trik ale plati pouze pro malé roztomilé deti, a v této skupine bylo mnoho velkých sycáku, rezistentních na tyto jednoduché triky. Nakonec se jejich prítomnost ukázala ale jako docela užitecná, protože mi cestou ríkaly, jak se ta která plodina jmenuje, že tohle jsou irské brambory, tamto zase sladké brambory, tamhleto je proso (millet) a tam vzadu je sorghum. Potešil jsem je svou dovedností pískání na trávu, a na oplátku mi ukázali desatero jiných zpusobu, jak pískat ci vyluzovat nejruznejší zvuky. Stal jsem se jejich docasných vudcem, a když jsem zavelel "let's go" nebo "now follow me", na slovo me poslouchaly. Ukázaly mi cestou svého bezzubého dedecka, který o nekolik kilometru dále obdelával svoje polícko a poradily, jak se dostat nejlépe k jezeru na druhé strane zálivu a s pomocí necí kánoe se dostat na druhou stranu. Z vrcholu kopce jsem mel asi nejlepší výhled na jezero, a znovu jsem se presvedcil, jak je jezero Bunyonyi krásné. Ne nadarmo se mu podle jednoho poradu BBC ríká nejkrásnejší jezero v Africe. Když jsem sešel z kopce na breh jezera, jeden místní kluk se mi vybídl, že me dopraví ve své kánoi na druhou stranu, protože tam také potrebuje plout. Protože jsem šetrivý typ, a už jsem nemel moc drobných nazbyt, hned jsem mu vehementne vybídl, že já budu pádlovat a on bude sedet vepredu kánoe jako pán. To jsem také udelal. Cestou po jezere mi ten mladý muž rekl spoustu zajímavých vecí (ukázalo se, že je to velmi moudrý clovek), napríklad i to, že behem obcanské války a genocidy ve Rwande byly slyšet výstrely težké artilerie daleko za hranice se Rwandou (která je od jezera vzdálena asi 20 km), a lidé na jezere témer ani nemohli spát, jak rány byly hlasité. Prestože se nestrachovali toho, že by se válka presunula i na území Ugandy (to bylo málo pravdepodobne kvuli odlišnému složení obyvatelstva, Hutové a Tutsiové, kterí tvorí obyvatelstvo Rwandy, se vyskytují jen v nepatrných množstvích v Ugande), presto nemeli z této strašné války dobrý pocit, byla tak blízko od jejich hranic a nekterí meli ve Rwande i své príbuzné.

Další den jsem uskutecnil další odpolední výlet na kánoi po jezere a vylezl na jiný kopec s krásným výhledem. Pocasí se ale zase zmenilo a opet me neminula malá bourka.

Dneska je muj poslední den na jezere Bunyonyi, vecer se vydám do mesta Kabale, kde prespím dve noci, s Mihou zde dodeláme spolecne hru a v úterý nás ceká cesta autobusem na univerzitu (Uganda Martyrs University), kde jí naistalujeme na web. Pravdepodobne to bude jakási beta verze, a behem dalších trí týdnu budeme sbírat reakce testeru a odhalit prípadné bugy a problémy s kompatibilitou na ruzných platformách. Jestliže máte také zájem, mužete zavítat na www.edirisa.org/drum/ a zahrát si naši hru. Ve ctvrtek ráno by tam již mela být. Privítám velice Vaše ohlasy.

Loucím se s trochou nostalgie s tímto krásným jezerem, u kterého jsem strávil 5 týdnu svého života. Už se ale moc teším na shledání s Camelií presne za týden v Nairobi, hlavním meste Keni.

------------------------------

6.3.2004 - Nairobi, Kenya

V nedeli odpoledne jsem se rozloucil s Lake Bunyonyi a vydal se do Kabale. Stopoval jsem na silnici a zastavila mi manzelka Ivana, majitele Overlandu. Jela v jeepu se svyma trema detma do mesta. Ivan je mistni bohac, krome Overland Campu mu patri jeden hotel v Kabale a nekolik dalsich kempu a hotelu v dalsich castech zapadni Ugandy. Jeho manzelka se ukazala byt tez velmi zajimavou osobou. Je ucitelkou na univerzite ve meste Mbarara, uci tam Business Administration, do Kabale za rodinou jezdi jenom na vikendy. Na africke pomery je to nesmirne moderni zena. Ma nausnici v nose, a je emancipovana. Udivilo me trochu, ze jeji tri mladi synove, kteri vzadu v aute hrali digitalni hry, se mezi sebou bavili anglicky. Kdyz jsem se na to zeptal manzelky Ivana, rekla, ze je to nezbytne, aby jeji deti byli pozdeji v zivote uspesne. Je videt, ze mnoho bohatych Ugandanu se snazi co nejvice napodobovat Evropany a dokonce zapominaji i na svuj rodny jazyk.

Cele pondeli jsme dodelavali hru, pripravovali levely a opravovali bugy. Vecer Miha pripravil v nasi kancelari v Kabale malou party, kde pozval mistni smetanku z mesta a prezentoval nasi hru. Byl tam i nas stary dobry maly Pygmy Kanimba, ktery se na akci slusne bavil. Dostal slibeno, ze za ucast na party dostane nove boty, coz ho velmi potesilo. Neumi anglicky nez par slovicek, ale presto s nim nebyla nuda.

V utery (2.3.) brzo rano jsme vyrazili s Mihou postovnim autobusem z Kabale do Uganda Martyrs University (UMU), ktera lezi kilometr od rovniku asi hodinu cesty od hlavniho mesta Kampaly. Kdyz jsme vystoupili z autobusu a museli posledni 3 kilometry jet boda-boda taxikem (motorka) k arealu univerzity, asi trikrat jsme krizovali caru rovniku. UMU je sice mala univerzita, ma jenom 400 studentu, zato pusobi velmi moderne. Ma krasne upraveny campus v americkem stylu, spoustu baracku, malych i vetsich budov, vse ciste. Miha mi rekl, ze zatimco kvalita bakalarskeho stupne studia neni az tak dobra, kvalita magisterskeho programu je spickova a zcela srovnatelna s evropskymi univerzitami. Miha zde studoval jako prvni beloch v historii kompletni magisterske studium, ktere trvalo 9 mesicu, a stalo ho to se vsim vsudy (poplatky za studium, menza, ubytovani) pouze 2,500 USD! To je hodne malo penez, kdyz si clovek predstavi, za muze byt 9 mesicu na jinem kontinentu a jeste pri tom studovat.

Cele uterni odpoledne a nakonec i celou noc jsme dodelavali hru. Spal jsem jenom dve hodiny. Nakonec jsme na web publikovali prvni beta verzi hry, s tim, ze nektere graficke zmeny a predevsim vylepseni levelu probehnou v nasledujicich tydnech. K tomu jiz nebudu ja zapotrebi, levely muzou modifikovat v Level Editoru ostatni clenove tymu.

Ve stredu dopoledne jsme opustili univerzitu a vydali se do Kampaly. Vyzvednul jsem si penize v bankomatu, koupil listek na autobus do Nairobi, zasel na dobry obed do fast foodu a zkontroloval emaily v e-kavarne. Odpoledne jsem vyrazil minibusem do mesta Mbale ve vychodni Ugande, coz je vychozi bod pro cestu k Sipi Falls, jedne z hlavnich dominant Ugandy a castemu tematu pohlednic posilanych z teto zeme. Sipi Falls je serie tri vysokych vodopadu na upati pohori Mt. Elgon, jehoz nejvyssi hora Mt. Elgon je sopecneho puvodu, krater na vrcholu (jeden z nejvetsich na svete) ma na delku 9 km, a drive byla hora vyssi nez Kilimanjaro. Casem ale kvuli erozi postupne ztracela svou vysku a dneska nejvyssi bod teto hory meri jen 4321 m. Sipi Falls se opravdu ukazalo jako jedno z nejhezsich mist v Ugande. Nejvyssi vodopad ma na vysku pres 40 metru (na sirku pouze tak dva metry) a steka s mohutne skalni rimsy. Protoze je skala za vodopadem vypoukla, je mozne vodopad cely kompletne obejit, coz nabizi uchvatne zabery. Pod vodopadem je male melke jezirko, jehoz hloubka se pod vodopadem zvysuje. Co se mi asi nejvice libilo na tomto miste, ze je tu malo turistu. Byl jsem zde vice nez hodinu uplne sam, nikde nikdo! Vyuzil jsem toho, prevlekl se do plavek a sel se koupat primo k vodopadu. Byl to nepopsatelny zazitek priblizet se az tesne k mistu dopadu vody a "vysprchovat se" 40 metru vysokym vodopadem. V tesne blizkosti vodopadu byl prudky vitr, protoze rychle dopadajici voda vytlacovala vzduch z mista dopadu. Jelikoz ricka Sipi stekala vysoko z hor, jeji voda byla ledove studena, a koupani bylo vice nez osvezujici. Cely den jsem stravil vyletem po okolni nadherne prirode a navstivil jsem jeste dalsi dva vodopady (o neco mensi) proti proudu ricky. Byla dobra viditelnost, a tak jsem mohl spatrit i vrcholek Mt. Elgon.

V patek jsem vyrazil rano minibusem zpet do Mbale, kde jsem se vytecne najedl v indicke restauraci, a odjel do mesta Tororo, kde jsem mel cekat na autobus do Nairobi, pro ktery jsem mel jiz v Kampale koupeny listek. Protoze jsem mel spoustu casu, vylezl jsem na jedinou dominantu mesta, vysoky a hlavne strmy kopec sopecneho puvodu tycici se nad mestem (tak 200 m prevyseni), uprostred zcela ploche krajiny. Musel jsem strpet doprovod vojaka, ktery mel za ukol hlidat horu, na jejimz vrcholku se tycili vysilace pro televizi, radio a mobilni komunikaci. Chtel po me jakekoliv penize, kdyz jsem ho ale presvedcoval o tom, ze jsem opravdu low-budget traveller, nakonec se spokojil se susenkama. Z vrcholku byl nadherny vyhled po okolni krajine.

K veceru jsem jiz cekal na autobus Kampala-Nairobi dle planu u benzinove stanice Shell, ale stala se neprijemna vec - autobus firmy Akamba sice nakonec prijel, ale u pumpy nezastavil, zabrzdil asi o 200 metru dale. Ani muj divoky uprk se zavazadly smerem k autobusu mi nepomohl, protoze kdyz jsem byl asi 50 metru od nej, ujel mi pred nosem. Muj marny beh a sproste nadavky na adresu ridice vzbuzovaly znacne veseli mistnich lidi. Nezbylo mi nez chytnout taxika (minibus), ktery jel do hranicniho mesta Malaby (asi 30 minut cesty) a doufat, ze autobus bude na hranicich dlouho cekat a ja ho jeste zastihnu. Me patalie ale nebyly u konce - minibus byl preplneny lidmi a nakladem, nejaci typci tam prevazeli nekolik velkych pytlu kukurice, ktery se samozrejme po ceste hrbolatou silnici roztrhl a rozsypal. Ridic misto toho, aby vylozil pytle a nechal jejich majitele, aby si je sami pozbirali a jeli jinym minibuse, mu zacal pomahat se sbiranim seminek a privazovanim poskozenych pytlu zpet na zadek vozidla. Muj hnev neznal hranic, opravdu jsem jiz vypenil a docela sproste nadaval. Vypadalo to, ze autobus na hranicich nestihnu, nebot sbirani kukurice trvalo asi 10 minut. Mel jsem ale stesti, autobus stal na hranici vice nez hodinu, takze jsem po vyrizeni vizovych formalit (koupil jsem si tranzitni vizum do Keni za 20 USD) se dostal do autobusu, kde jsem pokaral ridice za jeho ujeti pred nosem, nakoupil nejake potreviny, vymenil trochu penez a usadil na sedacku autobusu.

Autobus byl velmi pohodlny, ale bohuzel cesta samotna pohodlna moc nebyla. Silnice do Nairobi byla nejhorsi silnici, kterou jsem v Africe zazil, podobala se kamenite ceste mezi Potosi a Oruru v Bolivii, a bylo nemozne behem nocni jizdy usnout.

Stala se jeste jedna epizoda. V euforii nad tim, ze jsem se dostal stastne do autobusu, jsem se dal do reci s okolnima pasazerama, a udelal jsem chybu, ktere jsem mohl hodne litovat. Prijal jsem od jedne holky z Keni plechovku piva. Az pozdeji jsem si uvedomil, ze uz nejsem v bezpecne Ugande, kde cloveku nehrozi zadne nebezpeci, ale v Keni, zemi s vysokou kriminalitou, a vzpomnel jsem si na vystraznou ceduli v kancelari autobusove firmy, aby lidi v zadnem pripade neprijimali od neznamych pasazeru napoje, ze mohou obsahovat drogy a clovek muze byt brutalne okraden a probudit se nahaty o den pozdeji na ulici. Mozna tato holka nepatrila mezi tyto pachatele, ale je mozne, ze me zachranila neskutecna nahoda a moje nesikovnost - pri otevirani plechovky piva se zlomilo oteviratko a plechovka nesla otevrit. Pouze malou skulinkou vytekala pena piva, kterou jsem hltave srkal. Chtel jsem plechovku otevrit svym kapesnim nozikem, coz se mi nastesti kvuli tme v autobusu nepodarilo. Teprve pak jsem si uvedomil potencialni nebezpeci, ve kterem jsem se ocitl, a zacal mi lezt mraz po zadech. Vypil jsem spoustu vody, abych co nejvice zredil potencialni drogu (prece jenom jsem upil neco peny piva) a zajedl to asi 8 banany, ktere jsem si predtim koupil na hranicich. Asi pul hodinu jsem premyslel, coz udelat s nedopitou plechovkou, jestli ji mam vyhodit z okna, abych se zbavil dukazniho materialuo nedopitem pivu (a pritom jsem predtim zalhal te holce, ktera se zajimalo o to, jestli se mi podarilo otevrit to plechovku a jakym zpusobem). Nakonec vsechno dopadlo dobre, dojeli jsem rano kolem 4:00 do Nairobi a nic zleho se neprihodilo. Jelikoz je Nairobi jedno z nejnebezpecnejsich mest na kontinente (ne nadarmo se mu mistnimi lidmi prezdiva Nai-roberry), nechali nas jeste spat v autobuse dalsi 2 hodiny do rozbresku, protoze v noci je mesto nejnebezpecnejsi.

Cesta do Nairobi tedy nakonec dobre dopadla a nic mi nebrani v tom, setkat se v nedeli vecer s Camelii, ktera za mnou z Prahy prileti. Uz se na zitrek moc tesim!

------------------------------

19.3.2004 Zanzibar, Tanzania

Nedeli 7.3. jsem stravil poklidne, navstivil jsem narodni muzeum v Nairobi (bylo relativne male, ale docela zajimave), Memorial Park (kde v roce 1998 vybouchla bomba pred americkou ambasadou a zabila 200 lidi) a nejvetsi mesitu v Keni (kde me jeden Muslim ochotne a zdarma provedl celou mesitou a podal vycerpavajici vyklad, asi se nestava casto, aby tam beloch zasel na navstevu). Vecer jsem odjel autobusem na letiste a vyzvedl Camelii, po mnoha tydnech jsme konecne zase byli spolu! Z letiste jsme do hotelu prijeli taxikem, predevsim proto, ze to je v nocnich hodinach jediny mozny zpusob prepravy po Nairobi, pokud chce se clovek vyvarovat scen z vystrizenych z hororu.

Jeste ten samy vecer jsme se v hotelu upsali na tridenni safari do narodniho parku Masai Mara. Rozhodli jsme se takto i proto, ze safari jsou v Keni o neco levnejsi nez v Tanzanii ("sortiment" a mnozstvi divokych zvirat se pritom nijak nelisi). Jednoho cloveka to stalo 180 USD, coz se zda hodne penez, ale safari v Africe je vzdycky drahe a vetsinou takovy vylet cloveka stoji mnohem vice.

Vyrazili jsme v pondeli rano 4WD (krome nas tam byli jeste dalsi 4 Nizozemci) z Nairobi do narodniho parku. Cestou jsme se zastavili na vyhlidce na svahu Rift Valley, ktere rozdeluje Afriku na dve casti. Na dalsim odpocivadle se s nami dal do reci mistni, ktery byl jak se hned ukazalo velky znalec fotbalu. Jakmile jsem mu rekl, ze jsme z Ceske republiky, hned na me vyvalil asi sedm jmen soucasnych ceskych fotbalistu, vcetne klubu, kde hraji. Na zaver popral hodne stesti v zapase proti Holandsku na sampionate.

V odpolednich hodinach jsme dosahli narodniho parku. U brany do parku jiz na nas cekala horda masajskych zen, vyparadenych do sveho tradicniho kostymu ovesene mnozstvim sperku. Byly velmi doterne, snazily se prodat co nejvice artefaktu - sosky, sperky, zbrane a dalsi. Po tezkem vyjednavani jsem koupil deset naramku za docela vyhodnou cenu. Zeny si posleze zrejme uvedomily, ze konecna cena byla pro ne nevyhodna, a tak se po uskutecneni transakce snazily sebrat nasilim zpet nektere z naramku. Zachranil me jen okamzity uprk do bezpeci auta, coz vyvolalo velke veseli mezi Holandany a u Camelie, ktere se libil zejmena ten fakt, ze jsem utekl pred zenami, o dve hlavy mensi nez ja.

Hned pote zacala odpoledni game drive. Videli jsme spoustu zviratek, nejvice bylo videt ruzne druhy antilop (wildebeest, hartebeest, topi, gazelles, impala, eland), mohutne a nebezpecne bizony, zebry, potkali jsme nekolik rodinek slonu (i s detmi), nekolik lvu, a co nas velmi potesilo, videli jsme si i jednoho geparda (cheetah - nejrychlejsi zvire na zemi) a po soumraku leoparda. Leoparda je velmi tezke zahlednout, protoze se pohybuje jen v noci, a pouze fakt, ze jsme pichli pneumatiku a museli ji vymenovat, jsme se dostali do kempu az kdyz nastala uplna tma a mohli diky tomu videt toto krasne zvite. To je normalne zakazano, jezdit po parcich v noci. Behem vymenovani kola byli ridici velmi ostraziti, jeden z nich hlidal s macetou, jestli neprichazi lev, a druhy mezitim pracoval. Docela se bali, a velmi si oddechli, kdyz skoncili vymenu kola a na krku jim nepristala zadna vetsi kockovita selma. Navstevnici samozrejme nesmi opustit prostor auta, a tak jsme pouze pomahali s pozorovanim potencialnich lvu.

Druhy den jsme cely stravili jezdenim po parku a pozorovanim zvirat. Nejvic nas asi ten den potesilo pozorovani nosorozce z male vzdalenosti, coz se nepodari tak casto. Odpoledne jsme navstivili i reku Mara, plnou hrochu a malou primesi krokodylu. Vecer jsme navstivili jeste vesnici kmene Masaju, coz byla docela zajimava zkusenost. Masajove jsou asi nejtradicnejsi kmen ve vychodni Africe, a doposud zachovavaji sve zvyky a tradicni zpusob zivota. Jsou to pastevci dobytka, jedi pouze kravske maso, krev a mleko (jine druhy masa povazuji za spatne a nejedi je). Chodi v tradicnim cervenem havu (cervena proto, aby se jich bala divoka zvirata), coz je jakasi deka a v ruce sviraji ostep (proti lvum a jinym selmam). Jako jedini maji dovoleno pohybovat se a zit v prostorach narodnich parku, a maji dovoleno v sebeobrane zabit lva (s pouzitim pouze tradicnich zbrani). Protoze spoustu masajskych muzu padne za obet lvum a jinym zviratum, je v jejich komunitach velka prevaha zen nad muzi, diky cemuz nadale mohou praktikovat polygamii. Jeden muz ma typicky 4 a vice zen, z nichz kazda muze mit treba 8 deti. Neni vyjimecne, pokud ma muz kolem 30 a vice deti. Jejich spolecnost se zda byt znacne nespravedliva vuci zenam, ktere delaji vse (krome vareni, prani, noseni drivi a vody a starani se o deti tez napriklad stavi domy), a muz krome prochazeni se se svym dobytkem po pastvinach nedela temer nic. Dalsim znakem Masaju je jejich piercing, kazdy spravny muz a zena ma velkou diru v uchu, kterou si behem sveho zivota porad zvetsuji, az muze mit velikost kolem 5 cm. Zacne to tim, ze jeste malemu chlapci propichnou nozem ucho (pokud nezarve, dostane od tatinka jednu kravu), a do diry si posleze strkaji nejdriv mensi a pak postupne vetsi kusy dreva. Nekdy si odrezavaji kusy usi, takze pohled na ne neni vzdy nejprijemnejsi. Jejich tradice jsou natolik silne, ze i pokud masajsky muz odejde studovat do mesta a pak pracuje treba v bance jako urednik nebo manazer, o vikendech se vraci do sve vesnice, sunda oblek a kravatu a oblekne se do cervene deky, popadne ostep a pije kravskou krev. Za penize nam Masajove predvedli svuj tradicni tanec a pozvali nas do svych domu. Jejich domy jsou postavene z hliny a ususeneho kravskeho hnoje zpevneneho drevenymi klacky. Vsude lita spoustu much. Domy vesnice jsou usporadany do kruhu, uprostred nehoz se nachazi pastvina, kde se na noc shromazduji stada vsech rodin dohromady (typicky stovky kusu). Diky teto konfiguraci se zmensi riziko proniknuti lva az k domacim zviratum. Navsteva vesnice byla zajimava zkusenost, ale bydlet mezi Masaji by nikdo z nas nechtel (zejmena ne nase zenska cast posadky auta).

Treti den jsme vstavali jeste pred rozednenim, abychom videli co nejvice zvirat. Protoze ale prselo, nevideli jsme skoro nic. Naladu nam spravili hrajici si opicky (Vervet Monkey), ktere se nebali lidi, a zejmena shlednuti masturbujici velke opice (Baboon Monkey). To byl zrejme hreb dne. Tato opice sedela asi metr od cesty, po ktere jsme jeli, a pohled na nase auto plne zvedavych turistu samce natolik vzrusil, ze si zacal mnout svuj ztoporeny pohlavni organ. To nas vsechny velmi pobavilo, a ridic se priblizil k opici na tesnou vzdalenost nekolika metru. Zrejmo to zpusobilo orgasmus teto opice, jejiz sperma zacalo strikat do vzdalenosti asi pul metru. Malem jsme se pritom udusili smichy. Opice asi minutu potom pomalicku odkracela pryc. Smali jsme se tomu jeste hodne dlouho...

Odpoledne jsme se jiz pomalu vraceli do Nairobi, kam jsme dorazili kolem seste hodiny. Prespali jsme zde jeste jednu noc, a rano vyrazili matatusem (shared taxi) na hranice s Tanzanii. Diky novym bezpecnostnim pravidlum (asi mesic plati v Keni zakon, ze vsichni cestujici se musi povinne privazat a policie to bedlive kontroluje na policejnich zatarasech) jsme kazdy sedeli na svem sedadle (v Ugande nebo Tanzanii sedi v jedne rade se tremi sedadly typicky pet pasazeru). Na hranicich jsme dostali za 20 USD vizum do Tanzanie a presedli do mnohem preplnenejsiho dala-dala (tak se rika matatusu v Tanzanii), abychom se dostali k veceru do mesta Arusha, mesta na upati Kilimanjara. Zde jsme vybrali penize z bankomatu, najedli se v indicke restauraci, shledli cast bohosluzby jedne sekty (Arusha International Church, odnoz mene nez 20 let stare cirkve puvodne z Bostonu) se zpevy a tanci, a vyspali se v levnem hotylku (v prepoctu za mene nez 50 Kc na osobu). Druhy den jsme se vydali do mestecka Karatu, coz je vychozi bod pro navstevu slavneho Ngorongoro krateru. Chteli jsme usetrit penize, a tak jsme nevyuzili sluzeb jedne z mnoha safari firem, ale pronajali si landrovera i s ridicem, kteri nas vzal kam jsme chteli. Den a pul pronajmu nas po dlouhem vyjednavani nakonec stal 160 USD. Kdybychom byli 4 nebo 6 lidi, mohli jsme usetrit spoustu penez, v porovnani s velkymi cenami safari v Africe. Ale i kdyz jsme byli jenom dva v aute, porad to bylo o neco vyhodnejsi.

Odpoledne jsme jeli na par hodin k jezeru Eyasi, coz je slane melke jezero v blizkosti vesnic krovaku (bushmen). Kvuli tomu, ze nase auto neopatrnosti ridice zapadlo do bahna (asi 5 sekund potom, co se Camelia zeptala ridice, jestli to neni nebezpecne jet v takovem hlubokem bahnu) a museli nas vytahnout po dvou hodinach pomoci jineho auta, jsme ale obydli krovaku (zijicich ne v domech, ale ve krovi, a proslulych tim, ze vydavaji cvakave zvuky pri mluveni) nakonec nenavstivili.

Druhy den jsme cely stravili navstevou krateru Ngorongoro. To je asi 600 m hluboky krater o prumeru 30 km (!), ktery vznikl propadnutim dna sopky do hlubin zeme. Tomuto utvaru se rika caldera a tato je jedna z nejvetsich na svete. Diky tomu, ze se na zcela plochem dne krateru nachazi staly zdroj vody (sladka vodka z pramenu i slana voda melkeho slaneho jezera) se zde zdrzuji obrovske koncentrace zvirat, jedny z nejvetsich v Africe. Clovek zde muze videt (a take jsme videli) stovky az tisice zeber a antilop najednou. Z dalsich zvirat jsou zde sloni, nosorozci (tech je ovsem malo), bizoni, hrosi, a spoustu druhu ptaku. Cely den jsme jezdili po krateru a koukali na zvirata, obed jsme si dali v picnic area (jedine misto, kde clovek muze vystoupit ven). Krater se nam moc libil, je to jedno z nejzajimavejsich mist v Africe, ktere jsme navstivili.

K veceru jsme se vratili do Karatu, kde jsme prespali jeste jednu a noc a nasledujici rano se vydali rannim autobusem do mesta Lushoto, lezici v Usumbura mountains. Lushoto (drive se jmenovalo Wilhelmstal) bylo pro svoje prijemne horske klima oblibene prazdninove misto pro nemecke kolonialni uredniky (Tanzanie byla narozdil od Keni a Ugandy pred 1. svetovou valkou nemecka kolonie) a jednu dobu se dokonce uvazovalo, ze se sem presune hlavni mesto cele kolonie. Mesto lezi ve vysce 1200 m, a kolem se tyci krasne a zalesnene hory. Vsude kolem je spoustu vesnic, a misto mi pripominalo krajinu a vesnice v Ugande. Lide jsou zde velmi pratelsti, porad cloveka zdravi, deti za bilima turistama behaji a volaji "jambo, mzungu" (jambo znamena neco jako ahoj). Behem vyletu po okolni krajine jsme se zkamaradili s jednou skupinou deti a kopali si s jejich micem (vyrobenym ze svazane travy), holcicky se nas drzeli za ruku. Dali jsme jim barevne tuzky, ktere pro tento ucel privezla Camelia z Cech. Mely obrovskou radost, a jedna z holcicek roznesla do okolnich vesnicek o tom zpravu (byla rychlejsi nez my), takze na nas potom vsude deti volaly "give me a pen!". Bylo to velmi roztomile.

Druhy den se Camelii udelalo spatne od zaludku (asi z konzumace avokada a manga), a tak jsme si pobyt v Lushoto prodlouzili o dalsi cely den. Ja jsem si udelal jeste jeden vylet po okoli, cestou jsem nahodou narazil na krasnou vilu jedne starsi pani, ktera me pozvala dovnitr a mluvila se mnou nemecky. Ukazalo se, ze jeji zesnuly manzel byl hlavnim luteranskym biskupem pro celou Tanzanii, a asi 16 let stravili v Nemecku. Byla to velmi pratelska pani, a dost bohata. Jeji dum byl luxusne zarizen v evropskem stylu, salonek, knihovna, auto.

Ve ctvrtek 18.3. (dnes je to presne dva mesice, co jsem odcestoval do Afriky) jsme konecne po ctyrech dnech opustili Lushoto a odjeli do hlavniho mesta Tanzanie Dar-es-Salamu. Zde chceme prespat a dalsi dva dny stravime na ostrove Zanzibar. Ale o tom az priste.

------------------------------

25.3.2004 - Nairobi, Kenya

V patek odpoledne jsme si zakoupili s Camelii listky na trajekt z Dar-es-Salamu do Zanzibaru. Ten den se zase jednou ukazalo, ze ne vzdycky se vyplati setrit. Na Zanzibar pluji totiz tri druhy trajektu - jeden velmi rychly a velmi drahy, jiny pomaly a levny, a jeden jeste pomalejsi a jeste levnejsi. Samozrejme jsme se vypravili tim nejlevnejsim, ktery mel plout 4 hodiny a meli jsme dorazit do cile nekdy behem odpoledne. Nakonec jsme dopluli po setmeni s asi 4 hodinovym zpozdenim, ktere bylo z velke casti zpusobeno tim, ze tento pomaly trajekt se zaroven pouziva pro dopravu nakladu. Jeste vice nez dve hodiny po avizovane dobe vypluti bylo videt, jak mistni cernosi svleceni do pul tela prenaseli na svych svalnatych bedrech tezke pytle s moukou. Spatna kvalita pytlu zmenila zabarveni jejich pokozky, a na konci prenaseni pytlu byli belejsi nez ja s Camelii.

Bajny ostrov Zanzibar, oblibene misto americkych a jinych zapadnich turistu, je povazovano za ztelesneni exoticke dovolene s koupanim na krasne pisecne plazi se sumejicimi palmami nad hlavou. Druhou hlavni atrakci ostrova je Stone Town, asi nejkrasnejsi historicke mesto v Africe jizne od Sahary, jakoby vystrizene z pohadek Tisice a jedne noci. Bylo to hlavni mesto zanzibarskeho sultana, potomka omanskych Arabu, kteri pripluli pred staletimi ke brehum vychodni Afriky a privezli islam. Misenim techto Arabu a mistnimi cernochy z kmenu Bantu vznikl narod Swahili, pozoruhodna smesice africke, arabske, perske a indicke kultury. Arabove se zacali misit s mistnimi cernochy, vysledkem je svetlejsi barva pleti swahilcanu. Jazyk Swahili je zalozen na Bantu jazycich s velkym vlivem arabstiny a dalsich asijskych jazyku. Diky obchodni aktivite Arabu se stal de facto dorozumivacim jazykem na celem uzemi vychodni Afriky, od Somalska pres Kenu, Ugandu, Tanzanii, Mosambik, v posledni dobe jeho vliv stoupa i ve Rwande a v Burundi. Vazne se uvazuje, ze v budoucnosti tento jazyk nahradi ve vyse uvedenych zemich anglictinu (ci jine evropske jazyky) nejen na zakladnim, ale i na strednim stupni skol.

Jak jsme se brzy presvedcili, Zanzibar ma po pravu jeste druhou povest - je to raj (nebo peklo, jak se to vezme) pro obchodniky a jejich pomahace, kteri chudaka turistu pronasleduji a porad mu neco nabizi. Diky velkemu poctu zapadnich turistu je to i nejdrazsi misto ve vychodni Africe, cena ubytovani i v tech nejlevnejsich hotylcich neklesne prilis pod 10 USD. Jiz pri prijezdu na ostrov se k nam prilepilo spoustu taxikaru, hotelovych agentu a jinych povalecu a zacali nam hlasite nabizet sve sluzby. Bylo tezke z toho uniknout. Protoze jiz byla tma a nemeli jsme moc casu, nechali jsme se nakonec od jednoho takoveho budizknicemy dovest do asi nejlevnejsiho hotelu ve meste, kde jsme sehnali ubytovani za 16 USD za double room (po delsim smlouvani). Sli jsme se pak najist do stareho pristavu u pevnosti, kde se rozklada spoustu stanku s nejruznejsima pochoutkama od ruznych morskych potvor (chobotnice, kraby, musle) po velkou nabidku zakusku. Bylo zajimave, ze vsechno, co tam prodavali, bylo smazene v oleji, takze to nebylo prilis zdrave jidlo.

Druhy den jsme se nechali odvezt minibusem na plaz na vychodnim brehu, kde se rozklada Indicky ocean. Na prvni pohled primo pohadkova plaz - dlouha rada vysokych kokosovych palem, jemny pisek, azurove more. Pak nas ale cekal "sok". Kdyz jsme se chteli vykoupat v mori, zjistili jsme, ze to neni tak jednoduche. Asi dva kilometry od brehu se totiz rozkladala melka cast more (od 0 po 30 cm, chvilema i 50 cm), ktera pouze na par hodin behem vyvrcholeni prilivu byla dostatecne hluboka na koupani. Po vetsinu dne je ale more "nepouzivatelne", neda se v nem koupat a take se v nem nikdo nekoupe. Az na druhy pokus se mi podarilo dostat se k otevrenemu mori - musel jsem si ale sebou vzit sandale, protoze na dne more cihalo tisice jezovek nebo ostrych hran koralu. Asi 40 minut mi zabralo cesta tam, nekolik minut se koupal, a rychle spechal zpet, abych se nespalil od slunicka (coz se stejne stalo). Koupal jsem se na mnoha plazich v ruznych zemich na ctyrech kontinentech, tato byla ale ta zcela nejhorsi ze vsech, co jsem kdy videl.

Odpoledne jsme se vratili do Stone Town, ktere jsme prosli krizem krazem. Jsou tam velice uzke a krivolake ulicky, podobne jako v Praze na Male Strane. Rozklada se tam i stara arabska pevnost a sultanuv palac. Zasli jsme i do restaurace, kde jsme se najedli swahilske speciality - ryze s kokosovou omackou.

Vecer jsme se nalodili na nocni trajekt (k nasi hruze jsme zjistili, ze prestoze platime belosskou cenu, museli jsme celou noc stravit v jedne spolecne tride). Stravili jsme velmi nepohodlonou noc, moc se nevyspali. Druhy den rano po dopluti do Dar-es-Salamu jsme se premistili pomoci dala-dala taxiku na plaze asi 30 km severne od mesta. Tyto plaze, prestoze nevypadaly tak exoticky jako ty na Zanzibaru, se ukazali jako docela uspokojive - clovek musel cestovat do hlubokeho more jen 200 metru a cestu nezneprijemnovaly jezovky a jine nastrahy jako na Zanzibaru. Kolem nas na plazi bylo asi deset dalsich belochu.

Odpoledne jsme se pomalu vratili do mesta, najedli se a odjeli na letiste - Camelia se vracela zpet do Prahy. Ja mel nasledovat v ceste domu o pet dni pozdeji. Jak mi Camelia pozdeji rekla, piloti a letusky v letadle od Swiss-air byli ti belosi, s kteryma jsme se ten samy den koupali na plazi. Diky teto necekane nahode zacala posadka Camelii velmi nadrzovat a dovolili ji obsadit 4 sedadka najednou a diky tomu pohodlne stravit nocni let do Evropy. Vratil jsem se jiz sam z letiste a prespal posledni noc v Dar-es-Salamu. Rano (pondeli 22.3.) jsem nastoupil do na africke pomery pohodlneho autobusu, ktery me behem nasledujicich 9 hodin prepravoval do mesta Mombasa v Keni.

Na hranicich jsme si poridil jiz podruhe tranzitni vizum do Keni (je vyhodnejsi mit dve tranzitni viza na 7 dni za 20 USD nez jedno single-entry vizum za 50 USD) a kolem 17:00 dojel do Mombasy. Zde bylo priserne vedro, z cloveka se rinul pot, i kdyz se nehybal. Mombasa je relativne hezke mesto, byvale hlavni mesto Keni. Hlavni dominantou je Fort Jesus, stara a mohutna pevnost postavena Portugalci kolem roku 1593, ktera v krvavych bitvach mnohokrat zmenila majitele. Cely nasledujici den jsem stravil navstevou pamatek - dopoledne Fort Jesus v Mombase a odpoledne ruiny stareho swahilskeho mesta Gede asi 100 km severne od mesta.

Dalsi den ve stredu jsem si chtel naposledy uzit plazi Indickeho Oceanu, a vypravil se na jednu z plazi severne od mesta. Bohuzel i tato plaz nebyla vhodna na koupani, prave vrcholil odliv a more bylo asi 2 km daleko. Protoze jsem byl sam a bal jsem se, ze by mi nekdo mohl behem koupani ukradnout penize, letenku a pas, jsem se nakonec nekoupal a nekolik nasledujicich hodin stravil pouhym lezenim na plazi. Jiz brzy odpoledne jsem se vratil do mesta. Vecer me cekala nocni cesta vlakem z Mombasy do Nairobi, pozustatkem legendarni Uganda Railway postavene Brity pred vice nez sto lety. Cesta trvala asi 14 hodin (prijel jsem do Nairobi kolem 9 hodiny rano) a byla velmi prijemna. V cene jizdenky byla zahrnuta vecere i snidane, a noc jsem stravil pohodlne ve spacim kupe. Rano jsme mohli z vlaku pozorovat savanu se zebrami a antilopami.

Dnes ve ctvrtek rano jsem tedy dorazil do Nairobi. Zde stravim jiz jenom jednu noc a v patek rano me ceka let do Prahy, po vice nez dvou mesicich pobytu v Africe. Doufam, ze me jiz zadne dobrodruzstvi do navratu domu neceka, a teroristi si daji po uspesne akci v Madridu na chvili pauzu...

------------------------