10.11.2006, Ha Noi, Viet Nam

Ahoj,

hlasim se z Vietnamu, kde travim prvni den. Prave se nachazim v male internetove kavarne v hlavnim meste Hanoji.

Cesta z Prahy byla bez problemu.
Po praci jsem se dostal na letiste, pozde vecer v 1 hodinu priletel na Seremetovo letiste v Moskve, kde me cekala noc v tranzitnim prostoru. K memu milemu prekvapeni to byla bezpecna a zcela rutinni zalezitost. Bylo zde totiz jiz spoustu turistu spicich na zemi v klidnejsi casti terminalu, pripadne rozlozenych na lavickach. Z Prahy se mnou cestovalo i nekolik Vietnamcu, kteri pendluji mezi Vietnamem a Ceskem, a nabidli mi, abych noc preckal u nich, a vselijak mi pomahali a radili. Mel jsem sebou spacak, takze jsem se relativne pohodlne vyspal. Aby me nikdo v noci neokradl, dal jsem si batuzek s vecma na dno spacaku a vlezl dovnitr, takze ukrast neco jineho krome bot bylo temer nemozne.

Druhy den rano jsme odleteli z Moskvy. Prestoze jsem sedel u okenka, temer nic jsem nevidel, protoze bylo zatazeno skoro po celou dobu letu. Do Hanoje jsme prileteli presne podle planu par minut pred 23 hodinou. Behem cekani na odbaveni jsem potkal dva Cechy, kteri leteli tez z Prahy. Jeden byl starsi pan, ktery se pred tremi roky prestehoval do Saigonu, kde si nasel mistni zenu, a planuje tam zustat navzdy - je to diplomat povolanim, predtim stravil 7 let v Cine, a mnoho dalsich roku v dalsich asijskych zemi, takze mu jeho rozhodnuti zustat ve Vietnamu docela verim. Druhy Cech byl mladik, ktery jezdi obchodne do Vietnamu, podili se na zalozeni pivovaru. Tradice ceskeho piva je ve Vietnamu dlouha a bohata, Cesi naucili Vietnamce pit a postavili prvni pivovar.

Den pred odletem jsem si pred Internet zarezervoval pomerne levny hotel v
Hanoi (6 USD single room), a protoze jsem se mel do mesta dostat az o pulnoci, radsi jsem si k tomu objednal taxika (12 USD). Ridic na me cekal s velkou ceduli "Michal Dolecek". Neumel anglicky, ale byl docela pratelsky. Kdybych byl v Asii poprve, znepokojil by me styl jeho jizdy. Ocividne nevedel, k cemu slouzi pruh na dvouproude silnici, a prejizdel neustale z leveho do prave a zpet podle toho, kudy se zatacelo. Vetsinou zustaval ale presne uprostred. Pokud nekdo chtel predjet, musel zatroubit, a ridic trosku uhnul doprava nebo doleva.

Je tu v Hanoji pomerne dusno, takze prestoze panuji pomerne nizke teploty (20-25), pokud nefouka vitr nebo ventilator, clovek si pripada, jako kdyby bylo 30.

Po zatim asi hodine stravene prochazkou po stare ctvrti na me Hanoj pusobi velmi bezpecnym, pratelskym a pomerne civilizovanym dojmem. Ulice jsou nepretrzity retez obchodu a restauraci, hyri vsemi moznymi barvami. Ulice jsou plne skutru, obcas jedou lide na kolech, tu a tam projede nejake auto ci autobus. Skutry ridi v rovnem pomeru muzi i zeny, casto jezdi po dvou, a vetsinou nosi rousku proti smogu.

Anglicky tu lide moc neumi, takze komunikace neni jednoducha. Koupil jsem si hned vietnamskou SIM kartu, protoze roaming s ceskou simkou zde nefunguje. Kamaradka Ilona, jez vyrustala do svych 14 let v severnim Vietnamu a Hanoji, mi dala kontakt na sveho bratrance Duca, ktery zde bydli, a taky na sveho bratra, ktery zije v Cechach, kde ma ceskou pritelkyni, ale momentalne je na dovolene se svou mamou ve Vietnamu. Tesim na setkani s nimi tento vecer, protoze komunikace s mistnimi je na cestach po svete to nejcennejsi a prinasi nejvice zazitku.

Dnes planuji sehnat co nejvice informaci o vnitrostatnich letenkach a vlakovych spojeni, mozna uz dnes koupim listky, a taky chci naplanovat vylet do
Halong Bay, kam pojedeme s Camelii hned po jejim priletu za dva tydny.

Mejte se hezky,
Michal

P.S. Kdybyste chteli poslat SMS, piste na cislo: +84 935 137 700 (doufam, ze jsem to napsal spravne).

 

 

14.11.2006, Sapa, severni Vietnam

Ahoj,


po svem priletu do Vietnamu jsem zustal v Hanoji dve noci a dva dny. Prvni den jsem navstivil etnologicke muzem, coz je podle me, ale zrejme i podle komentaru v knize Lonely Planet, nejlepsi vietnamske muzeum. Bylo vybudovano pred mene nez deseti leti za odborne pomoci jednoho parizskeho muzea. Muzeum ukazuje nazorne a s bohatym vyuzivanim map a obrazku jednotlive etnika ve Vietnamu. Vietnamcu zije ve Vietnamu asi 87%, zbytek jsou nejruznejsi mensiny, kterych je nekolik desitek. Vietnamci tradicne obyvali a obyvaji pouze oblasti, kde se da pestovat ve velkem ryze v nejurodnejsich castech zeme - v delte Cervene reky na severu, v delte Mekongu na jihu, a ve velmi uzkem pruhu kolem pobrezi. Vsechno, co je trosku kopcovitejsi, je obyvane jinymi etniky, protoze tam se Vietnamcum nechtelo. Nejvetsim prekvapenim v muzeu byla nova expozice pojednavajici o ere tzv. "subsidy economy", coz byla doba mezi leti 1975 (sjednoceni Vietnamu po skonceni valky) az po rok 1986 (kdy zacal ve Vietnamu kapitalismus), charakterizovana uplatnovanim ryziho komunismu - vyroba a distribuce zbozi vcetne nejzakladnejsich potravin (ryze) pomoci statnich podniku. Expozice velmi otevrene kritizovala toto obdobi, nazorne ukazovali, jak byl v te dobe tezky zivot, na ryzi a dalsi zbozi (pokud vubec bylo) se muselo cekat v dlouhych frontach, byla vydavana na listky. Lidi byli velmi chudi, nic nefungovalo, jidlo vcetne ryze bylo casto zkazene apod. Rok 1986 znamenal konec teto ery, protoze vlada povolila svobodne podnikani. Protoze Vietnamci jsou stejne jako ostatni vychodni Asiate znacne podnikavi, jako mavnutim kouzelneho proutku se vsechno zmenilo. Ryze bylo najednou dost a zacala se vyvazet, do zeme zacali pronikat jizdni kola a veskere dalsi zadane zbozi ze zahranici, kvalita zivota se vyrazne zlepsila. V muzeu doslova uvedli, ze nyni se nachazime ve stadiu "free market", volneho trhu. Pro cloveka navykleho na to, ze
Vietnam je oznacovan jako socialisticka zeme, je to docela sok.

Pak jsem navstivil historicke muzeum (nic moc), a muzeum vytvoreneho z byvaleho vezeni. To bylo dost zajimave, protoze se jednalo o vezeni postavene Francouzi v dobe kolonialni nadvlady, kde dost brutalne zachazeli s politickymi vezni (kteri chteli nezavislosti, hlavne to byli komunisti okolo Ho Chi Mina). Muceni zde bylo na dennim poradku, Abu Graib je proti tomu lazenske misto. Je zde dokonce zachovala gilotina, kterou v prvni polovine 20. stoleti sekali Francouzi ve Vietnamu hlavy. Behem Americke valky (tak se ve Vietnamu rika "Vietnamske valce") zde byli soustredeni zajati americti vojaci (hlavne piloti), kteri vezeni ironicky rikali hanojsky Hilton. Vietnamci ale radi zduraznuji, ze k zajatym americanum se chovali mnohem lepe nez Francouzi k politickym veznum.

Oba vecery stravene v Hanoje jsem stravil ve spolecnosti Marka (bratr Ilony, nasi vietnamske kamaradky) a jeho maminky, kteri jsou touto dobou prave na dovolene v zemi sveho puvodu. Marek je zde poprve od svych 11 let, kdy odsud odjel. Je to velmi sympaticky a kultivovany mlady muz (prave dostudoval v Praze pravnickou fakultu). Vzali me do restaurace a zasvetili do taju vynikajici vietnamske kuchyne. Dali spoustu rad ohledne stolovani, co je dobre a co ne, jake jsou zvyklosti a etiketa. Bylo to opravdu moc hezke a poucne. Markova maminka mi porad vkladala do misky nejruznejsi kousky jidla z donesenych taliru - takovy je tradicni zvyk. Pili jsme mistni pivo, a opravdu jsem se velmi dobre najedl (a prejedl). Pak jsme zasli na prochazku kolem mestskeho jezera (je tam i krasny romanticky park, oblibene misto pro mlade lidi) s Markem a jeho sestrenici Phuong (cteno zhruba jako "f"), To byla mistni krasavice, oblecena podle nejposlednejsi mody a opravdu velmi atraktivni. Bylo videt, ze Marek, kteremu se dle jeho slov pry Vietnamky nikdy moc nelibili a radsi mel Cesky, se do Phuong zakoukal a vedli spolu velmi laskovnou konverzaci. Mel jsem pocit, ze lituje, ze jsou v tesnem pribuzenskem svazku. Vietnamky jsou pro Evropana zajimave predevsim svou stydlivosti (coz je obecny rys vsech Vietnamcu), takze pusobi velmi roztomilym dojmem. Zasli jsme i do mistniho baru v patem patre budovy s vyhledem na jezero, kvalitou, cistotou, sortimentem a obsluhou se tyto lepsi hanojske podniky nikterak nelisi od podobnych podniku v Evrope.
Vietnam usel za poslednich 20 let neuveritelny pokrok a meni se ze dne na den. Druhy vecer jsme stravili ve spolecnosti Markoveho bratrance z druheho kolena a jeho kamarada. Bohuzel oba neumeli skoro vubec anglicky, takze jsme se tolik nepopovidali.

V sobotu vecer jsem vyrazil nocnim vlakem z Hanoje do mesta Lao Cai leziciho na cinskych hranicich (2 km od nadrazi jiz zacina Cina). Spal jsem v pohodlenem lehatkovem kupe pro 4 osoby, bylo to pohodlene stravena noc. Z Lao Cai, ktere samo o sobe neni zajimave (bylo zcela znicene v malo zname cinsko-vietnamske valce kolem roku 1979, kterou Cina ostudne prohrala s bojem otuzilymi vietnamskymi vojaky a utrpela obrovske ztraty - na to, jak kratka valka to byla), jsem prejel minibusem do Sapy. To je nejvetsi magnet severozapadniho Vietnamu. Je to krasne mestecko zalozene Francouzi jako resort v divokych a studenych horach. Je to nejstudenejsi cast Vietnamu, teploty zde klesaji hodne pod 10 stupnu, a na nejvyssich vrcholcich hor obcas i snezi. Kousek od Sapy se rozklada nejvyssi hora nejen Vietnamu, ale i cele Indociny (
Vietnam, Laos, Kambodza, zrejme i Thajsko a Malajsie). Jmenuje se Fansipan (nebo Fan-xi-pan) a je vysoka 3143 m. Mnoho agentur zde porada vyslapy pro turisty. Neni mozne jit na vlastni pest, vzdy musi jit clovek s pruvodcem. Typicka delka expedice je tri dny, vytrenovani sportovci jsou schopni to ujit za dva dny. Je to 19 km od Sapy, ktera lezi ve vysi 1900 m, takze clovek prekona zhruba 1250 m. Neni potreba zadne technicke vybaveni a trenink, ale jednoduchy vyslap to rozhodne neni. Cesta je strasne kluzka, protoze v okoli hory casto prsi (temer kazdy den), a casto se stoupa velmi strmymi malo proslapanymi stezkami, obcas za pomoci natazenych provazu. Cesta jde naprostou divocinou, udolimi horskych potoku, hustymi lesy, bambusovymi houstinami, hodne mi to pripominalo krajinu z filmu Predator. Zhruba na polovine cesty je primitivni zakladna, kde se da pod striskou uvarit jidlo a jsou zde tvrde postely se spacaky pro cleny vypravy, zde jsme spali dve noci. Behem vyslapu jsme zde byli celkem dve skupinky: v prvni, mensi skupine jsem to byl ja a dva kluci se Slovinska (mimochodem, oba se jmenovali Miha, a znali Mihu, Slovince, u ktereho jsem byl pred dvema rokama v Ugande v dobrovolnickem tabore. Druha skupinka byla ciste asijskeho puvodu: jedna Japonka, cinsky par ze Singapuru, thajsky par a jeden Cinan z Tchajwanu vyrustajici v Kalifornii. Byli velmi komunikavni a pratelsti. Meli jsme spolu velmi zajimave diskuze o Asii a Evrope, dozvedeli jsme se vzajemne spoustu zajimavych veci. Je mozna prekvapujici, jak se rozmaha pocet turistu z techto asijskych tygru (Singapur, Thajsko, Tchajwan). Uz jsou davno pryc doby, kdy po svete jezdili pouze lide z Evropy, Ameriky a Japonska. Druheho dne jsme se vyskrabali na vrchol (musim priznat, ze pro me jakozto neprilis trenovaneho cloveka to bylo docela vycerpavajici, zvlast s tim tempem, kteri zvolil nas pruvodce) okolo poledne. Meli jsem neskonale stesti, protoze svitili slunicko a obloha byla temer cela modra. To je velmi vyjimecne, protoze zpravidla je Fansipan permanentne zahaleny do hustych mlh a casto prsi. Tretiho dne se ale ukazalo typicke pocasi a cele dopoledne prselo. Byli jsme kompletne promoceni, malem mi navlhl pas a letenky, schovane v money beltu. Posledni cast vypravy vedla skrze vesnici pobliz Sapy, kde ziji domorodci pod jmenem H'Mong. To je etnikum, ktere prislo do oblastni pomerne nedavno (nekolik set let) a jsou zajimavi tim, ze jsou velmi mali, jestle mensi nez Vietnamci, a to uz je co rict. Udelali jsme zde spoustu fotek jejich primitivni vesnice a vsudypritomnych roztomilych deti. Po navratu do Sapy jsem dost unaveny zalezl na hotel a vychutnal si blazeny pocit teple sprchy. Cele tri dny jsme se totiz nemohli kde myt, coz se neprijemne projevilo...

Jeste jedna poznamka k jazykove vybavenosti lidi ve Vietnamu. Je to bida a hruza. Malokdo umi anglicky, a pokud nekdo o sobe rekne, ze umi, tak je to vetsinou, jako kdyby neumel. Nas horsky vudce byl bohuzel typickou ukazkou. Nerozumel skoro nicemu, na co jsem se ho ptal, a ja nerozumel tomu, co on anglicky rikal. To nemelo s anglictinou skoro nic spolecneho. Na tolik veci bych se ho rad zeptal, ale hned jsem s otazkami rezignovane prestal - vubec jsme si navzajem jazykove nerozumeli. Cela vec byla zkomplikovana typickym rysem vietnamske mentality - vzdy poziitine a s usmevem odpovidat a pokyvovat, i kdyz vubec nicemu nerozumi. Clovek se ho napriklad zepta otazkou, na kterou se musi odpovedet vyznamovou vetou, ale on jenom pritaka. Priklad konverzace: "What animals live here?" - "Yes". Zdanlive legracni situace, ale ne, kdyz takhle s nim musi clovek takto komunikovat tri dny. Tragicky dopad tato vietnamska vlastnost mela treti den, kdyz jsem se ho ptal, jestli maji pro nas vodu na cestu zpet. Odpovedi bylo samozrejme "yes", ale kdyz jsem si pak vodu vyzadal, zadna nebyla, takze jsem musel zbytek cesty vydrzet bez vody.

Mozna stoji za zminku velika obliba zpevu a karaoke v cele vychodni a jihovychodni Asii. I Vietnamci hrozne radi zpivaji a nas vudce casto zpival hlasite pisnicky. Na kazdem rohu jsou bary s karaoke, lide poradaji karaoke i doma, a bohuzel pro zapadni turisty casto i v autobusech, zpravidla na nocnich linkach.

V pristich dvou dnech me ceka dvoudenni pesi vylet (opet organizovany agenturou) po mistnich vesnickach, spojeny s prespanim v rodine etnika H'Mong nebo Dzao.

Preji prijemny den,
Michal

 

 

 

18.11.2006, Muong Lay (byvale Lio Chau)

Ahoj,

Dalsi den jsem se vypravil na organizavanou dvoudenni vypravu s pruvodcem po vesnicich v okoli Sapy, kde ziji lide z mensinovych kmenu, predevsim H'Mong a Dzao. Byl to neprilis narocny vylet pro vsechny vekove skupiny. Cesta vedla vesmes po terasovitych ryzovych polich, a protoze den predtim prselo, bylo to velmi kluzke a neustale hrozil potupny pad do bahna. Zaujalo me, kolik zivota je na zavodnenych ryzovych polich; vsude se brodily kachny, volne pobihala cerna domaci prasata s mladatky, obcas probehla kocka. Cestou nas doprovazeli houfy barevne a pestre oblecenych mistnich deti, kteri se neustale snazili prodat nejruznejsi umelecke prostredky - barevne prosivane tasky, penezenky, deky, polstarky a podobne. Vetsinou se jednalo o devcatka, a to z toho rafinovaneho duvodu, ze jsou roztomilejsi nez chlapci a turiste si koupi spise od nich. Obcas s nimi prosla i starenka, od tech si ale lidi toho moc nekupovali. Pozdeji jsem zjistil, ze jedna z holek byla na barevne fotografii v knize Lonely Planet, asi je to mistni celebrita. Je pravda, ze umela ze vsech nejlepe anglicky. Spalo se v jedne vesnici u mistnich lidi, kteri uvarili dobrou a vydatnou veceri a zkouseli nas opit ryzovym vinem. To mi vubec nechutnalo, takze u me moc nepochodili.

Druhy den po navratu do Sapy jsem stravil vecer v baru se zajimavou spolecnosti. Slovinec, ktery projezdil okoli Sapy na motorce, dvaasedesatileta "hippie" Americanka, ktera projezdila sama cely svet a nyni cestovala po Vietnamu, a nakonec mlada zena z Israele, narozena v Sovetskem svazu, matka Zidovka, otec azerbajdzansky muslim. Zaujalo me, ze navstivila trikrat Prahu 8 (ne Cesko nebo proste Prahu, ale zrovna Prahu 8), mela tam pritele. Dalsi zajimavosti bylo, ze v Sape neplanovane travila jiz vice nez mesic, a to proto, ze chtela pomoci mistnim detem. Jednalo se o male a velmi roztomile holcicky kolem 6-8 let, ktere umely skvele anglicky (nejlepe ze vsech lidi, co jsem ve Vietnamu videl). Kazdy den totiz travili ve spolecnosti turistu, kterym se snazili prodat zbozi. Protoze byli velmi neuveritelne roztomile, turisti se jim venovali, obcas jim koupili saty a jidlo.
Jejich rodice se ale o ne vubec nestarali a byli zavisle na opiu. Co bylo horsi, i nektere z tech holcicek jiz byly zavisle. Ona Izraelka se snazila napsat clanek do vietnamskych novin, upozornit na problem a pokusit se o zprostredkovani adopci techto deti do zahranici. Problem bylo, ze vietnamske urady o tom vubec nechtely slyset a priznat, ze existuje problem s drogove zavislymi detmi ve Vietnamu.

Dalsi den rano jsem vyrazil autobusem ze Sapy do mesta Lai Chau. Pozadal jsem ridice, aby me vysadil drive, jiz ve mestecku Chan Nau, odkud jsem se planoval dopravit do vesnice Sinho. Doposud jsem byl pouze v turistickych oblastech, a tak jsem chtel konecne videt "opravdovy" Vietnam neovlivneny turistickym ruchem ("off the beaten track"). Jak jsem pozdeji videl, moje prani se naplnila vice nez dostatecne. Ale poporadku. Po nekolikahodinove ceste autobus zastavil v konecne zastavce a dal nejel. Bylo neprijemne, ze jsem nebyl schopni zjistit od lidi, jak se presne jmenuje mesto, davali mi protikladne odpovedi a nikdo navic neumel anglicky. Chtel jsem si dat obed, ale nikde jsem nenasel restauraci, i kdyz bylo vsude plno nejruznejsich obchodu. Rozhodl jsem se, ze se najim az v Sinho, a nasel mistniho cloveka, ktery by me tam dopravil na motorce. Jina doprava totiz moc nefungovala, a tak mi nezbylo ujet 60 km v horskem terenu na zadnim sedadle motorky. Byl to docela adrenalinovy zazitek a s baglem na zadech jsem se drzel celou dobu zuby nehty drzadla. Chtel jsem zastavit, protoze jsem mel jiz unavene ruce, ale ridic bohuzel neumel anglicky a na moje vyzvy "stop", "pauza" reagoval raznym posunkem, ze se musi jet dal az do konce. Cesta trvala asi hodinu a pul a vedla neustalymi serpentynami s dech beroucimi vyhledy. Bohuzel jsem nemel ani moznost ani chut se kochat vyhledy a spise se tesil na dojezd do cile.

Konecne jsme dorazili do vesnice nebo spise mestecka Sinho. Pusobilo trochu tisnivym dojmem. Nikde nebyl ani jeden napis v anglictine, a nikdo anglicky neumel. Byl problem i najit hotel, protoze se zrejme vietnamsky hotel rekne uplne jinak.
Nakonec jsem jeden nasel. Sel jsem na prochazku po mestecku. Vzpomnel jsem si na liceni tohoto mista z Lonely Planet, kde popisuji, jak se zde lide tvari na turisty nepratelsky, pohledy typu "vy asi nejste odsud" ("you ain't from around here"). Moji neprilis dobrou naladu pokazil pohled na dvojici mistnich, kteri si opekali psa. Pes byl ocividne podrezany a zajimave bylo, ze ho neotaceli na rostu, ale pekli leziciho primo na zemi, obklopeneho horici suchou travou a malymi drivky. S usmevem na tvari mi dovolili si tuto morbidni scenu vyfotit. Potulnych psu zde bylo spoustu, takze mistni (vetsinou minoritni horske kmeny, ne Vietnamci) zrejme netrpeli hlady. Udelal jsem si prochazku ven s mestecka, abych si spravil naladu peknymi pohledy na hory. Cestou jsem mijel spoustu vetsinou mracicich se lidi. Vzpomnel jsem si na druhou informaci o mestecku Sinho z knihy Lonely Planet - mistni policiste jsou zde nepratelsti a jsou hlaseny obtezovani turistu (tedy tech mala, co se sem vypravi). Zastavili me dva policajti na motorce, s typicky zelenou uniformou, ale bez stitku s cislem a jmenem policisty, jak jsem jinak vsude ve Vietnamu videl. Priblizili se ke me a spatnou anglictinou se ptali, odkud jsem, a chteli "letter, letter!". Radsi jsem se s nima nechtel hadat o slovicka a predvidave se jich zeptal, jestli mysli "passport". Pritakali, a kdyz jsem jim ho podal, velmi dlouho si ho prohlizeli. Abych tuto scenu ukoncil, rekl jsem rezolutnim hlasem "everything is ok, yes?" a oni nakonec rekli "yes yes" a pas mi vratili. Zrejme aby napravili dojem, podal mi jeden z nich ruku a pak odjeli pryc. Vecer jsem se presvedcil, ze buzerovani turistu je v tomto mestecku bezne, protoze me kontrolovali jeste jednou vecer v hotelu. Mel jsem velmi spatny dojem z tohoto mestecka, planoval jsem nikde jiz se nepotulovat, odebrat se na pokoj hotelu a stravit tam radsi cely vecer. Stalo se ale prijemne a vesele prekvapeni, ktere mi trochu spravilo dojem z mestecka. Cestou kolem skoly na me zavolala mistni holka obklopena detmi. Neprilis dobrou anglictinou me pozdravila a predstavila se. Porad se culila a nakonec z ni vypadlo, ze je ucitelkou anglictiny a tohle jsou jeji deti ze tridy. Bylo ji 22, ale byla hrozne malinka a puvodne jsem ji tipoval 14 let. Pozadala me, jestli ona a jeji deti muze jit se mnou kolem mestecka, deti pry nikdy nemluvili anglicky s turisty a hrozne jim to pomuze.

Rekl jsem si, proc ne, a sli jsme. Na jeji pokyn jsem zacal mluvit s detmi, byla to ale jako scena z nejake komedie. Deti neumely skoro slovo anglicky (prestoze meli anglictinu druhym rokem). Hrozne se stydely mluvit, a na nic nedokazaly sami odpovedet.
Ucitelka jim vsechny moje elementarni anglicke vety typu "what is your name?", "how old are you?", "do you have a brother?" prekladala do vietnamstiny. Ale vsichny se alespon porad smali a pobihali kolem me. Ucitelka me dovedla do skoly, kde me predstavila kolegum ucitelum. Zeptala se, jestli hraji badminton. Nakonec jsem ocitl na hristi a hral ctyrhru s ni a dalsimi dvemi uciteli. Okolo se seskupilo asi padesat deti a hrozne se smaly. Nejvice tehdy, kdyz jsem kazil hru - ucitele a ucitelky byli mnohem lepsi nez ja, byl to v podstate jediny sport, ktery tam provozovali. Po peti minutach jsem toho radsi nechal. Ucitelka se me rafinovane zeptala, jestli bych nepozval deti na veceri, hrozne by to pry pomohlo jejich anglictine. Kdyz jsem pritakal, vybrala ctyri premianty (tri kluci a jednu holku) a slo se do restaurace maminky jedne ze zacek. Konverzace v anglictine moc nefungovala, protoze se deti po kazde moji otazce zacaly smat, schovavaly se jeden za druheho aby nemusely odpovidat a mluvily jenom vietnamsky. V restauraci jsem pozadal ucitelku, aby mi dali pouze vegetarianske jidlo. Po scene s pecenym psem jsem nechtel v tomto mestecku nic riskovat. Nakonec to bylo docela dobre, uvarili michane vajicko, nejakou zeleninu, sneky a ryzi. Bylo to docela dobre, deti se dobre najedli. Zaverem se ucitelka zeptala, jestli bych nedal detem cokoladu. Vypadlo z ni, ze ma cokoladu i ona hrozne rada. Vytahl jsem zbyle fidorky a musli tycinky a rozdelil je mezi deti a ucitelku. Po veceri jsem se zeptal, jestli zde je nejaka internetova kavarna. Ucitelka rekla, ze me deti doprovodi do jedne z nich. Byl jsem rad, protoze uz se setmelo, vsude se potulovala spousta volne pobihajicich psu a deti me pred nimi mohly aspon ochranit. Drzely me roztomile za rucicku (bylo videt, ze navzdory nepovedene anglicke konverzace jsou mi vdecne za veceri a bavi je moje spolecnost). Zavedly me do jednoho mista z internetem, pockaly, az skoncim, a doprovodily zpet az k hotelu. V Evrope bych si pripadal jako pedofil, tady to bylo v poradku.

Brzo rano - byla jeste tma - me probudil priserny a hlasity zvuk ochrapteleho venkovniho reproduktoru. Jak jsem se pozdeji v knize docetl, jednalo se o rozhlas "Voice of Vietnam", ktery stale vysila v nekterych vesnicich, a to vzdy mezi 5-6 hodinou rano, a 18-19 vecer. Je to relikt komunistickeho rezimu, budit lidi v pet hodin rano zpravami, zrejme aby pracujici mohli vcas vstat a nasyceni rezijnimi informacemi odejit optimisticky do prace.
Po skonceni zprav (v sest hodin rano) pustili hlasitou hudbu, takze se spankem byl konec. Radsi jsem vstal, abych se z tohoto mista co nejrychleji dostal. Po drobnych peripetiich jsem nakonec nasel dobrovolnika, ktery me odveze z hor na hlavni silnici, kde jezdi autobusy. Licitovani o cenu se zucastnila asi cela muzska cast vesnice, cena byla hodne vysoka a nechteli ustoupit ani o pid. Hlasite se smali me neuspesne snaze srazit cenu. Jeste vice se smali, kdyz jsem se s bagly posadil na motorku a ta se skoro cela propadla az k blatniku; necekali, ze budu tak tezky (lidi ve Vietnamu jsou hrozne mrnavi). Zkusil jsem to s jinou, a konecne jsme se rozjeli. Cesta byla proti memu ocekavani nakonec docela pomerne prijemna, bagl jsem tentokrat nemel na zadech, ale byl privazany na zad motorky. Cesta trvala asi hodinu a pul, a vedla po nekvalitni prasne ceste, jine nez cestou tam.

Tento den me ale cekalo jeste jedno neprijemne prekvapeni. Mym dalsim cilem bylo totiz mesto Lai Chau. Kdyz jsem se s mym "motorkarem" dostal na hlavni silnici, kde me vysadil a rozloucil se, nasedl jsem do autobusu, kde byl transparent "Lai Chau".
Nekolikrat jsem se jeste ptal, jestli tam opravdu jedeme, a dostal pritakani, ze ano. Prislo mi divne, ze jedeme doprava misto doleva, ale nechal jsem to byt. Po asi hodine cesty jsem znejistel, kdyz jsem videl, ze se blizime k mestu, ktere melo byt spise na druhe strane. Po zastaveni v nejblizsi vesnici jsem se ptal jednoho, co umel aspon trochu anglicky, jak je to mozne, a ukazal jsem mu mapu. On se zacal smat, a rekl, ze to je pravda, jedeme na druhou stranu. Rozlitil jsem se a zacal zadat zpatky moje penize. Nechteli mi dat vsechno, jenom cast. Kdyz jsem zadal meho "prekladatele", aby vzkazal ridicovi, ze je to lhar a podvodnik, ze me zamerne vzal na druhou stranu nez sliboval, po asi 10 minutach se vse vysvetlilo. Mesta se totiz prejmenovala! Mesto, ktere bylo na mape z me knihy Lonely Planet (z roku 2005) oznacene jako Lai Chau, se nyni jmenuje Muong Lay. A naopak mesto, ktere se predtim jmenovalo Tam Duong, se nyni jmenuje Lai Chau. Neco takoveho, jako kdyby se Karlovy Vary prejmenovali na Plzen, a soubezne s tim Plzen se prejmenovala na jeste neco jineho. Vecer jsem se dozvedel v mem hotelu, ze tomu tak opravdu je, pred dvema roky doslo k prejmenovani. Pry nejsem prvni turista, ktery na toto doplatil. Je to typicka ukazka zvule komunistickeho rezimu, ktery prejmenovava mesta jako by nic. Pry to ve Vietnamu neni vyjimkou. V tomto pripade slo o to, ze byla rozdelena jedna provincie (Lai Chau) na dve, stare Lai Chau lezici na nove hranici prislo o status hlavniho mesta a nove hlavni mesto provincie Lai Chau pojmenovali podle stareho hlavniho mesta.

Ceka me noc v Muong Lay (puvodnim Lai Chau) a zitra se vypravim autobusem do mesta Dien Bien Phu, dejiste slavne bitvy, kde dostali Francouzi v roce 1954 na zadek.

Mejte se krasne,
Michal

 

 

 

23.11.2006, Ha Noi

Ahoj,

Dalsi den jsem pricestoval mistnim autobusem do mesta
Dien Bien Phu. Mesto lezi kousek od hranice s Laosem a je zname jakozto dejiste jedne z nejslavnejsich bitev 20. stoleti v Asii. V roce 1954 zde Viet Minh (jmeno armady komunistictickych bojovniku za nezavislost, jejimz vudcem nebyl nikdo jiny nez Ho Chi Minh) ustedril krutou a potupnou porazku francouzske armade a tim padem definitivne ukoncil kolonialni obdobi v Indocine. Partyzanske vojsko v presile 5:1 obklicilo francouzske vojsko a zahajilo dvoumesicni oblehani. Francouzum nepomohli ani tanky, ani vysadky parasutistu, ani vytrvale bombardovani okolnich hor (Americane, kteri Francouzum vojensky pomahali, dokonce zvazovali nasazeni taktickych jadernych pum) - Vietnamci byli dobre skryti v okolnich lesich a podarilo se jim pres okolni vysoke hory prenest dela, kterymi bombardovali francouzske pozice a sestrelovali letadla. Jeden francouzsky bunker za druhym padal do rukou Vietnamcum a vsech 13 tisic francouzskych vojaku po 57 dennim oblehani padlo nebo bylo zajato. Porazka natolik otrasla verejnym minenim ve Francii, ze nekolik dni pote se v ramci zenevske konference dohodla nezavislost Vietnamu a jeho rozdeleni na severni a jizni cast. Bitva byla dukladne studovana americkymi strategy o deset let pozdeji, kteri se snazili behem vietnamske valky zabranit "dalsimu Dien Bien Phu". Komunisticka propaganda dukladne vitezstvi vyuzila a z nevyznamneho mestecka udelala hlavni mesto nove vznikle provincie, postavila zde velke muzeum a je to jeden z hlavnich cilu vietnamskych turistu. Mesto samotne neni nic moc; krome muzea, hrbitova, dochovanych zakopu, bunkru a ukoristene vojenske techniky (francouzske tanky, sestrelena letadla atd.) zde skoro nic neni. Behem prochazky po meste jsem videl opekat dalsiho psa (na stejny zpusob, polozeneho na zemi uprostred postupne podavane horici suche travy), takze pojidani psu je zrejme rozsirenejsi, nez jsem si myslel. Prespal jsem v hotelu pod jmenem "Beer Factory Guesthouse", pojmenovaneho zrejme podle casteho vyskytu pivnic v ulici. Dal jsem si tam nejlevnejsi pivo v zivote (asi 4 koruny) - je to vsuydypritomne pivo pod nazvem "Bia Hoi", ktere se vari bez pouziti konzervantu, takze se musi hned spotrebovat. Je to nejstarsi pivo ve Vietnamu, a prvni pivovar postavili Cesi.

Druhy den me cekala drasticka cesta autobusem z Dien Bien Phu do mesta Son La. Je to sice pouhych 150 km, cela cesta ale probiha po celou dobu vysokohorskych terenem se stovkami ci dokonce tisici serpentyn a je treba zdolat mnoho prusmyku. Normalne cesta trva 5 hodin, nam trvala 7 hodin kvuli technicke poruse, coz zde neni vyjimecne. Behem cesty jsem se presvedcil, ze Vietnamci maji velmi slabe zaludky, protoze snad kazdy ctvrty pasazer behem jizdy aspon jednou zvracel. Ridici autobusu s castym blinkanim cestujicich pocitaji, a tak se zhruba kazdou hodinu rozdavaji po celem autobusem pytliky na zvraceni - bud papirove s logem Vietnam Airlines, nebo plastikove. Kazdy pasazer jich ma obvykle tri az pet pripravenych pred sebou, a po vyzvraceni se pytlik vyhazuje ven z okna. Ja jsem sedel uplne vzadu v autobuse, a mel jsem to stesti, ze primo v rade prede mnou, kde sedelo pet lidi (ve vietnamskych autobusech se sedi i na rozkladacich sedackach uprostred ulicky), zvraceli hned tri z nich. Z toho dva (asi brachove) temer permanentne po celou dobu jizdy. Musim rict, ze s necim takovym jsem se jeste nesetkal. Nebyla to zde ale zadna vyjimecna udalost, protoze behem tech 5 dnu, co jsem cestovali mistnimi autobusy, se zvracelo prakticky pokazde. Je tedy pravda, ze styl jizdy ridicu, horsky teren a nekvalitni silnice nevolnosti v autobuse napomahaji, ale zadny z obcas vyskytujicich se evropskych turistu vcetne me tento problem nikdy nemel. Asi 40 km pred cilem se rozbil autobus. Nemecky duchodce, ktery travil se zenou jiz treti mesic ve vychodni Asii, a ktereho maloco dovedlo vyvest z miry, to okomentoval slovy "They are not stupid, they are more than stupid!"; byl presvedceny, ze caste poruchy jsou zpusobene mimo jine i tim, ze autobusy jsou pretizene a macka se tam mnohem vice lidi nez s kolika pocital vyrobce autobusu. Deset minut se snazil ridic autobus neuspesne opravit, pak to vzdal a cekalo se na nahradni autobus, ktery po hodine cekani skutecne prijel. K memu prekvapeni byl ale dalsi postup takovy, ze rozbity autobus se pripevnil za ten nahradni pomoci oceloveho lana a byl tazen i s cestujicimi. Po sotva peti kilometrech se pripojeni roztrhlo, jak jsem ale zjistil, neprasklo lano, ale urvala se zadni cast tazneho autobusu. Cekali jsme dalsi pulhodinu, nez prijel nakladak, ktere nas autobus pomalu tahl zbyvajici usek.

Noc jsem stravil v pomerne luxusnim hotelu "People's Comittee Guesthouse", slouzici jako hotel pro delegaty komunisticke strany. Nemecky duchodce po tvrdem a nekompromisnim vyjednavani srazil cenu za nase pokoje na minimum, trosku mi pripominal svou prisnosti a smyslem pro poradek meho svycarskeho sefa. Druhy den jsem vstal brzo rano, abych jeste pred dalsi cestou autobusem stihnul vylezt na kopec tycici se nad mestem. Musel jsem prekonat strach z divoce stekajicich potulnych psu - nyni jsem jiz totiz vedel, ze psum zde jde skutecne o zivot.

Dalsi cesta autobusem byla mnohem prijemnejsi nez ta predchozi. Sedel jsem u okenka, takze se na me tlacili spolucestujici pouze z jedne strany, mel jsem dobry vyhled a mohl jsem si uzivat prekrasnych horskych scenerii. Je zajimave, jak jsou pohori v severozapadnim Vietnamu rozsahle, to jsou stovky kilometru vsemi smery, nikdy jsem v tak rozsahlem pohori zatim nebyl. Narozdil od nasich hor, ktere jsou spise placate (napriklad Sumava nebo Krusne hory), jsou mistni hory vyrazne a spicate, takze jsou velmi hezke. Navic jsou kompletne zalesnena bujnou vegetaci, takze se uz na prvni pohled dost lisi od nasich pohori.

Dalsi dve noci jsem stravil v okoli vesnice Mai Chau, coz je turisty casto navstevovana oblast, hlavni atrakci je zde prenocovani v rakosovych domech (stilt houses) u mistnich mensinovych kmenu (ziji zde krome Vietnamcu predevsim White Thai, narod pribuzny Thajcum). Je to velky zazitek, protoze se spi v mistni rodine (prakticky cela vesnice je k dispozici turistum na prespani), a v cene je krome prenocovani i vecere a snidane. Okoli je prekrasne, v celem placatem udoli jsou ryzova pole s mnoha terasami, zavlazovacima kanalkama, vsude pobiha mnozstvi domaci ptactva (kachny, slepice s kuraty), kravy, kozy, psy a kocky, okolo se tyci pomerne vysoke a strme hory. Je to doslova idyla, a clovek si zde dokonale odpocine. V noci clovek posloucha cvrkot cvrcku, kvakani zab a skakani ryb v rybnicku primo vedle rakosoveho domku. Mistni lide jsou pratelsti, casto se usmivaji a maji turisty radi (jaky to rozdil oproti mestecku Sinho!). Nakonec jsem zde stravil hned dve noci, malokde se mi tolik libilo jako zde. Krome vesnic jsem druhy den navstivil nejvetsi prehradu ve Vietnamu (Song Da Reservoir), ktera se nachazi o dve udoli dale, asi 20 km jizdy na motorce. Pronajal jsem si malou motorovou lod s ridicem, ktery me vzal na projizdku kolem ostrovu "Ba Khan Islands". Pred zaplavenim sirokeho a hlubokeho udoli vodami prehrady to puvodne byly vrcholky nyni potopenych hor. Ve vesnici jsem potkal kluka z Noveho Zelandu, puvodne jsem si myslel, ze je to misenec mezi cernochem a belochem, a nakonec zjistil, ze to byl Maori. Prvni Maori, ktereho jsem v zivote potkal. Se svym nevlastnim tatikem si pronajali motorky a pruvodce, a delali okruh severozapadnim Vietnamem. Na motorce pry nikdy predtim nesedel...

Dnes rano jsem se dopravil autobusem do Hanoje. Holka sedici hned vedle me se po pouhych 15 minut pozvracela, ale to me nevyvedlo z miry, na to jsem byl jiz zvykly. V Hanoji jsem se ubytoval v hotelu "Camellia 5" (jmeno Camellia je v severnim Vietnamu caste a popularni), a vecer jdu vyzvednout svou drahou polovicku z letiste. Letadlo prileti az ve 23 hodin, doufam, ze Camelia nebude mit velke zdrzeni na imigracnim oddeleni. Zitra nas totiz ceka dvoudenni zajezd do Halong Bay, perly Vietnamu a zrejme nejnavstevovanejsi atrakce cele zeme.

Mejte se hezky,
Michal

 

 

 

2.12.2006, Nha Trang

Ahoj,

Dle planu jsem vyzvedl Camelii z letiste. Letadlo priletelo asi o pul hodiny drive, nastesti jsem prijel i ja drive, takze Camelia nemusela cekat. Jeli jsme taxikem do hotelu "Camellia 5", a moje Camelia dostala 5 kvetu (ne kamelii, ale ruzi).

Druhy den jsme vyrazili na dvoudenni organizovany zajezd do Halong Bay. Toto misto je chranene v UNESCO, a je to nejnavstevovanejsi atrakce Vietnamu. Jedna se o pobrezni krajinu v severozapadnim Vietnamu a vapencovymi utvary, ktere tvori stovky az tisice ostrovu a ostruvku s vysokymi skalami. Je zde i mnoho jeskyni, nektere z nich je mozne navstivit. Zajezd do Halong Bay je pomerne masova zalezitost, pusobi zde mnoho agentur, konkurence je velika, takze ceny priznive pro turisty. Kazdy den vyplouva do Halong Bay desitky lodi. Lode vypadaji podobne - maji horni palubu, dolni palubu a asi set pohodlnych kajut s koupelnou (zachod, umyvadlo i sprcha). Behem techto dvou dnu jsme popojizdeli po ruznych castech teto oblasti a navstivili nejvetsi jeskyni a nekolik dalsich mist. Soucasti byla i hodinova projizdka na dvoukajaku. Behem plavby kolem utesu, ktera byla opravdu uchvatna, me naladu kazila pouze jedna vec - nad prirodnim tunelem ve skalre mezi morem a vnitrozemnim jezirkem jednoho ostrova se prichozim zdaleko ukazovalo grafiti s textem "Kladno 1961". Cesky kazisvet tedy dorazil pred 40 lety i do severniho Vietnamu... Noc jsme stravili v kajute lode, byla to prijemna noc. Druhy den jsme dorazili zpet do Hanoje ve vecernich hodinach. Zasli jsme s Camelii do jedne z nejlepsich hanojskych restauraci a po veceri navstivili slavne "Water Puppet Theatre". To je nejvetsi kulturni exportni artikl Vietnamu - je to jakesi loutkove divadlo, ktere se hraje ve vode (simulujici ryzoviste, kde tento typ umeni pred vice nez 1000 lety v severnim Vietnamu vznikl). Voda na jevisti saha hercum zhruba po pas, herci jsou ale schovani za oponou a "dalkove" ovladaji jednotlive loutky (pomoci podvodniho dlouheho klacku se systemem nitek), ktere se objevuji z vody nebo opony. Vedle jeviste bylo asi 8 muzikantu hrajici na vietnamske folklorni nastroje, kteri behem predstaveni hrali a zpivali. Castecne se to podobalo cinske hudbe. Byl to velky zazitek, nejenom my jsme z toho byli velmi nadseni.

Dalsi den nam letelo letadlo jiz
7:00 z Hanoje do Saigonu (Ho Ci Minova mesta), vstavali jsme jiz v pet rano. Vietnam Airlines maji nova moderni letadla a poskytuji kvalitni sluzby dle evropskych standardu. Jedina vec, ktera nas s Camelii trochu vyvedla z miry, bylo to, ze k snidani (v 7:30) se podavala ryze misto v Evrope obvyklych sandvicu. V jihovychodni Asii chleba totiz do prichodu Evropanu neexistoval a ryze hraje roli naseho chleba (coz ma vliv i na misionarskou cinnost katolicke cirkve, kde misionari museli improvizovane nahradit slova modlitby "chleb nas vezdejsi dej nam dnes" za "ryzi vezdejsi dej nam dnes".

V Saigonu bylo krasne tropicke pocasi, teplota kolem 30 stupnu, slunce prazilo, nastesti zde fouka neustaly vetrik (narozdil od Hanoje), takze zde byva pomerne prijemne.
Saigon ma kolem 8 milionu obyvatel, je dvakrat vetsi nez druhe nejvetsi vietnamske mesto (Hanoj). Prestoze neni hlavnim mestem, je bohatsi nez Hanoj a zapadni investori zde investuji nesrovnatelne vice nez na severu. To je vliv vietnamske valky - lide na jihu meli Americany a lidi ze Zapadu obecne mnohem radsi nez lide v komunistickem severu a ani konec valky a sjednoceni zeme na tohle nemela takovy vliv. Dle slov mnoha cestovatelu a znalcu Vietnamu je tato zeme dodnes neoficialne rozdelena na severni (chudsi, chladsi a mozna i arogantnejsi) a jizni cast (bohatsi, pratelskou a vice prozapadni). Dokonce i jazyk se castecne lisi, je zde severni a jizni dialekt. Pri prochazce mestem si clovek hned vsimne, ze v Saigonu se tyci mnohem vice vyskovych budov nez v Hanoji.

Prvni den na jihu Vietnamu jsme s Camelii prosli hlavni atrakce Saigonu, mezi nez patri budova posty, novogoticka katedrala (narozdil od zcela prazdne katedraly v postkomunisticke Hanoji byla saigonska katedrala behem bohosluzby plna a mnozstvi lidi bylo shromazdenych jeste pred dvermi katedraly), muzeum valky a prezidentsky palac. Byvaly prezidentsky palac vypada presne tak, jak vypadal pred padem Jizniho Vietnamu, kdy severovietnamske tanky dramaticky prorazili vstupni mriz arealu palace. Meli jsme prohlidku palacem, navstivili jsme luxusne vybavene saly ministru, prezidenta, prvni damy, suteren s radiostanici, odkud byl behem valky rizen Jizni Vietnamu a heliport. Nejvetsim zazitkem ovsem byla navsteva "War Remnants Museum", venovane vietnamske valce. Byl to velmi drasticky zazitek a rozhodne neni doporucovan slabym povaham. Pred branou je vystavena ukoristena americka technika ve velmi dobrem stavu (dva typy tanku, houfnice na pasech s dostrelem asi 40 km, helikoptera, utocne letadlo typu A-xxx pro pozemni boj, F-16, bombarder a nekolik dalsich trofeji). Vevnitr muzea byla drasticka expozice fotografii zmrzacenych civilistu a deti (dodnes se rodi deformovane deti, nasledek kontaminace defoliantem "Agent Orange", stovky tisic lidi dodnes trpi zdravotnimi nasledky), fotky americkych vojaku mucicich infiltrovane vojovniky Vietcongu, fotka usmivajiciho se americkeho vojaka jednou rukou drziciho torzo tela Vietnamce roztristeneho bombou apod. Nejdesivejsi cast muzea ovsem byla "Tiger Cages", rekonstrukce tzv. tygrich kleci, kde jihovietnamsky rezim drzel a mucil komunisticke partizany. Bylo zde spoustu fotek nebo namalovanych schemat muceni (elektrickym proudem, napousteni zaludku vodou, pomale duseni mokrym hadrem, zaveseni cloveka v pozici "v kozelci" na lano, a spoustu dalsich nechutnosti. Je samozrejme, ze podobne prasarny delal i severovietnamsky rezim (a zrejme jeste horsi), kazdopadne to barvite ukazalo, jak je partizanska valka vzdy strasne svinstvo a dochazi k bestialnimu muceni ve velkem.

Druhy den jsme odjeli na dvoudenni organizovany zajezd do delty Mekongu, kde spolecne se Saigonem zije temer polovina vsech obyvatel Vietnamu. Je to nejurodnejsi casti zeme, a pestuje se zde vetsina vietnamske ryze. Je to rozsahla oblast, pri jejimz projizdeni clovek neustale prejizdi pres jednotliva ramena a "raminka" Mekongu. Navstivili jsme zde vceli farmu, vyrobnu kokosovych bonbonu, ryzovy mlyn, projizdku na pramici malymi kanalky, navstevu plovoucich trhu a spostu dalsich atrakci. V nasi skupine bylo spoustu zajimavych lidi, napriklad mlady francouzsko-laosky par. Dale stary Cinan, ktery se zde pred temer 70 leti narodil, pozdeji jeho rodice emigrovali do Ciny, a nyni po vice nez 60 lety svuj rodny kraj opet navstivil. Tento Cinan byl velmi vzdelany, navstivil Prahu, umel nekolik svetovych jazyku a zazpival neumele melodii Vltavy od Smetany. V neposledni rade tu byl i stary budhisticky mnich v typickem oranzovem habitu, ktery si ziskal svou moudrosti a veselosti srdce vsech pritomnych. Pry mu bylo 87 let, narodil se ale v roce 1921 (to moc nesedi...), behem komunisticke diktatury utekl jako mlady z Laosu a nyni zije v Australii, pry v nejvetsim budhistickem klastere na svete. Asi nejvice podivuhodne bylo jeho tvrzeni, ze jiz pet let nic neji, pouze pije vodu a ovocne dzusy. Kazdopadne bylo zajimave a inspirujici videt tak stareho cloveka (ze mu bylo minimalne 70 let bylo nesporne) cestovat timto zpusobem po Vietnamu. Zajimava diskuze byla i s mladou vietnamskou pruvodkyni po delte, ktera nam rikala, jak byl zivot v jiznim Vietnamu po skonceni valky a dobytim Jihu komunistickymi Severem tezky, lide umirali hladem (ona napriklad byla se svou sestrou jedinym prezivsim ditetem jejich rodicu). Dodnes pry hlavne starsi generace sjednoceni Vietnamu nelibe nese sjednoceni zeme pod taktovkou komunistu z Hanoje ("hloupi vojaci nam tady rozhodovali") a nostalgicky vzpomina na stare casy samostatneho Jizniho Vietnamu.

Po navratu z delty do Saigonu vecer druheho dne jsme mimo jine navstivili pro Saigonu typickou masaz. Vsude v Saigonu se rozdavaji letaky na nejruznejsi masaze, a tak jsme si s Camelii dali rict a zasli tez na jednu masaz. Bylo to velmi prijemne, ve stylu thajskych masazi - to znamena lehce eroticke, mlada maserka (jsou zde ale i maseri) cloveku masiruje temer cele telo (nohy, ruce, zada, hlavu), soucasti je i "chuze" po zadech masirovaneho. Trvalo to asi hodinu a clovek je po teto procedure tak prijemne zmamen, ze se v tomto rozpolozeni necha snadno premluvit maserkami k obrovskemu zpropitnemu, cehoz pak vzapeti lituje, ale uz je pozde. Dle slov knizniho pruvodce dubluji nektere masazni salony jako bordely, my jsme s Camelii samozrejme zasli do normalni, "slusne".

Dalsi den nas cekala cesta do Mui Ne, kde jsme stravili dva dny a dve noci. Jedna se o nejkrasnejsi mimomestskou plaz ve Vietnamu v krasne krajine. Je zde nyni spoustu kvalitnich rezortu (s bungalovy s klimatizaci, casto i bazeny a dalsimi vymozenostmi) za neuveritene nizke ceny. My jsme platili za nas bungalov pouze 10 USD (takze kolem 120 Kc na osobu), ktery byl mene nez 50 metru od brehu more. Plaz je lemovana kokosovymi palmami, je zde jemny pisek a velmi tepla voda. Bylo zde opravdu krasne koupani, temer raj na zemi. Mistni lide jsou zde velmi pratelsti a porad se usmivaji. Zda se, ze toto misto navstevuje hodne Cechu, dle slov recepcniho. Skutecne jsme behem odjezdu narazili na skupinku 3 Prazaku ve strednim veku. Dalsimi atrakcemi v Mui Ne vedle koupani v mori byl kanon potoka, obrovske pisecne duny evokujici saharskou poust, a moderne vybavene serfarske centrum, kde krome klasickeho surfu a windsurfingu se zde provadi i kitesurfing, coz jsem jeste nikdy nevidel, ale vypada to uzasne. Clovek jezdi na surfu, ale misto plachty je pripevneny k "draku", jakesi letajici plachte neboli padaku, ktery ho pohani.
Je to pry docela nebezpecny sport, protoze to cloveka muze unest do vysky a clovek pristane na stromech nebo na silnici. Byly zde nabizeny kurzy na nauceni se kitesurfingu, ale minimalni potrebna delka na vycvik je 15 hodin cisteho casu, takze nepripadalo v uvahu, abych se do toho tez pustil.

Po dvou dnech jsme odjeli s Camelii autobusem dale na sever do Nha Trang, coz je dalsi primorsky rezort, tentokrat se jedna o nejvetsi a nejhezsi mestskou plaz (neco jako brazilska Copacabana). Krome koupani se zde nabizi kurzy potapeni a projizdka kolem nedalekych ostrovu. Zaplatili jsme si jednodenni vylet po ostrovech, soucasti byla hodina snorkelovani, obed, karaoke, navsteva akvarii a nekolik dalsich atrakci. Behem zastavky na jednom ostrove jsme si s Camelii vyzkouseli poprve v zivote parasailing, coz spociva v tom, ze dva lidi privazou k jakemusi padaku, ktery je tlacen motorovym clunem, a po strmem vzletu nad vodu se clovek asi 3 minuty kocha vyhledem z vysky pres 50 metru. Ohledne tohoto jednodenniho vyletu po ostrovech, asi nejzajimavejsi bylo videt, jak se Vietnamci bavi (polovina pasazeru nasi lode byli bud domaci nebo zahranicni Vietnamci), a jak je karaoke v teto casti sveta ohromne popularni.

Dnes prespime druhou noc v Nha Trang. Od Filipin se blizi tajfun pres Jihocinske more primo na centralni casti Vietnamu, tedy presne tam, kde se prave nachazime. Doufame, ze se nic nestane, v televizi neustale ubezpecuji, ze se tajfun nad Jihocinskym morem zeslabuje na pouhou tropickou bouri, ktera pry neni tak nebezpecna. V noci z nedele na pondeli nas ceka nocni cesta vlakem, tak snad vsechno dobre dopadne...

Mejte se krasne,
Michal

 

 

 

9.12.2006, Praha

Ahoj,

Prestoze jsme se jiz vcera vratili zpatky do Prahy, pro uplnost uvadim strucny popis nasich zazitku z putovani po Vietnamu az do naseho navratu.

Behem pobytu v Nha Trangu jsme casto sledovali zpravy kvuli postupujicimu tajfunu. Nejnovejsi zprava dalsi den rano byla, ze tajfun uderi jiz o den drive s epicentrem prave v blizkosti Nha Trang. Ten den jsme navic planovali cestu na nedaleke ostrovy s potapenim (scuba diving). Rano nam ale z recepce hotelu oznamili, ze potapeni bylo zruseno a kvuli tajfunu na tri dny zavreli pristav. Vlny na mestske plazi byly obrovske, bylo jiz nebezpecne se i koupat. Za techto okolnosti jsme se rozhodli odjet z Nha Trangu co nejdrive, abychom se vyhnuli nocni ceste vlakem v dobe postupujiciho tajfunu. Nastesti se nam podarilo operativne zakoupit letenky na let letadlem z Nha Trangu do Danang v poledne stejneho dne, takze jsme se tajfunu vyhnuli. Jak jsme se pozdeji dozvedeli, tajfun i ve Vietnamu zabil nekolik lidi, vesmer nezodpovednych rybaru navrativsich se vcas na breh. Cena letenky byla pouze dvojnasobek ceny jizdenky na vlak.

Po priletu do Danangu jsme se dostali taxikem do nedalekeho mesta Hoi An, ktere je na seznamu pamatek UNESCO. Bylo to v dobe prichodu prvnich Evropanu nejvetsi vietnamske pristavni mesto, prochazela tudy dulezita namorni cesta z Ciny do Indie. Ve meste byla pocetna cinska mensina, Cinani si zde postavili vystavni domy, kongregacni haly a chramy v cinskem stylu. Diky tomu, ze v 18. stoleti mesto ztratilo na dulezitosti, protoze se pristav pro velke lode presunul do nedaleho Danangu, mesto Hoi An se prestalo dale rozvijet a v podstate zustalo ve stavu z 17. az 18. stoleti. Behem americke valky se zde nebojovalo a nebylo poniceno, takze se stalo jednou z nejvetsich atrakci Vietnamu. Je zde stary japonsky most, mnoho muzei, chramu a dalsich monumentu. Ulicemi se vali mnozstvi turistu, kteri si zde casto kupuji obleceni, ktere je zde velmi levne. Camelia si koupila nekolik tradicnich vietnamskych odevu, velmi krasnych, a za malou cenu.

V Hoi An jsme prespali dve noci. Druhy den jsme si udelali puldenni vylet do asi 30 km vzdaleneho My Son, dalsiho mista chraneneho v UNESCO. Jedna se o nejdulezitejsi nabozenske centrum prastareho kralovstvi Champa, coz byla nejvyspelejsi civilizace pred dobytim oblasti Vietnamci pred mezi 5. a 15. stoleti. Narod Cham byl polyneskeho puvodu, kulturne pod vlivem Indie (diky casto navstevujicim indickym obchodnikum), hlavni nabozenstvi hinduismus. V My Son se zachovalo nekolik krasne zdobenych chramu, podobajicich se mnohem slavnejsimu Angkor Wat v sousedni Kambodzi. Bohuzel behem americke valky se zde ukryval Vietcong a Americane to zde roztrileli natolik, ze se zachovala pouze mensi cast pamatek. I tak je navsteva tohoto osameleho mista skryteho v lese obklopeneho horami pusobiva. Prijeli jsme sem jiz brzy po ranu, kolem sedme hodiny. Bohuzel temer cely den prselo (efekt tajfunu, ktery prochazel ne az tak daleho odsud), takze jsme kompletne promokli a moc toho nevyfotili. S nasimi dvema australskymi kolegy, ktere jsme nahodne potkali na ruznych mistech Vietnamu (delta Mekongu, Nha Trang, letadlo do Danangu), jsme se podelili o cenu za taxik a vratili zpet do Hoi An.

Po dvou dnech stravenych v Hoi An jsme se dopravili taxikem do Danangu, odkud nas cekala 2.5 hodinova cesta vlakem do Hue. Na cestu vlakem jsme se velmi tesili, protoze jsme jiz byli unaveni narocnymi cestami vietnamskymi autobusy, ktere jezdi pomalu, po nekvalitnich silnicich, neustale troubi, brzdi a vyhybaji se chodcum, motorkam a jinymi autum. Prestoze jsme ale meli listek do prvni tridy, kvalita cestovani nebyla o tolik vyssi nez v autobuse. Vlak byl zcela zaplneny, v kazdem vagonu byla nahlas zapnuta televize s prenosem z nejakeho vietnamskeho koncertu, vagon v zatackach vibroval a neco tam porad bouchalo, klimatizace byla zapnuta naplna, takze jsme se trepali zimou. Vecer jsme konecne dojeli do mesta Hue, kde jsme se ubytovali v malem, ale hezkem hotylku.

Druhy den jsme si v
Hue zaplatili celodenni vylet autobusem a lodi po mistnich pametihodnostech. Hue je byvale hlavni mesto Vietnamu, byla zde residence vietnamskych cisaru z dynastie Nguyen, kteri odsud vladli zemi od roku 1802 az do abdikace 13. cisare v roce 1945. Dle cinskeho vzoru je zde Zakazane mesto (Forbidden City) podobne jako v Pekingu, uvnitr rozsahle pevnosti - citadely. Citadela ma tri hradebni okruhy - vnejsi zed citadely, prostredni zed imperialniho mesta, a vnitrni zed Zakazaneho mesta, kam mel vstup pouze panovnik s rodinou, konkubinami (jeden jich mel celkem 500) a eunuchy. Bohuzel byla citadela, ktera je na seznamu pamatek UNESCO, z vetsi casti roztrilena Americany v roce 1968 behem tezkych bitev s Vietcongem, ktery citadelu a mesto drzel nekolik tydnu po tzv. "Tet ofenzive". Nektere casti se jiz vubec nezachovaly, ale nekolik palacu, chramu a jinych staveb prezilo temer bez uhony. Autobus od agentury nas dale zavezl na dalsi atrakce v blizkosti mesta Hue, a to na celkem ctyri imperialni hrobky, coz jsou jakesi rozsahle parky se systemem palacu, pavilonu, chramu a hrobek panovniku, a dale nas vzal na jednu z nehlavnejsich pagod Vietnamu. Od pagody jsme se vratili zpet do mesta na lodi. Kvuli zaplavam zpusobenym tajfunem ale agentura musela operativne pouzit jinou, mensi lod, protoze puvodni vetsi lod by neproplula pod mostnimi oblouky kvuli zvysene hladine reky. Po navratu do mesta jsme navstivili katolicky kostel, kde nam otevrel dvere mistni pomocnik kneze, se kterym jsme se bavili francouzsky. To byl jeden z mala Vietnamcu, ktery jeste ovlada francouzstinu, kterou se v zemi komunikovalo pred rokem 1954, kdy odsud odesli posledni Francouzi. Povidal nam o tom, jak byl zivot pro katoliky tezky po roce 1975, kdy byl sjednocen Vietnam, spousta z nich bylo vyhozena z prace a poslana na "prevychovani" do tzv. "reeducation camps" na venkov, kde mnoho z nich zahynulo. Dnes je pry vsechno jinak, a katolici stejne jako jini krestane a dalsi nabozenske skupiny maji svobodu.

Ten samy vecer po devate hodine jsme se dopravili letecky do Hanoje a stravili posledni noc ve Vietnamu v hotelu "Camellia 3". Zde jsme si objednali na nas posledni den ve Vietnamu celodenni zajezd k tzv. "Perfume Pagoda", coz je zrejme nejnavstevovanejsi pamatka v cele zemi. Jedna se o unikatni budhisticky svatostanek postaveny uvnitr obrovske jeskyne v horach, vzdalenych asi dve hodiny cesty autobusem od hlavniho mesta Hanoje. K hore, v niz se nachazi jeskyne s pagodou, se pluje jeste dalsi hodinu na pramici, na niz vesluji prevazne osoby zenskeho pohlavi. K pagode stoupa strma cesta s kamennymi schody, po niz se jde pomerne obtizne a pesky se tam clovek dostane asi za hodinu. Pred rokem zde avsak byla postavena moderni lanovka, takze vetsina turistu jiz nemusi absolvovat pesi pochod. Pohled na mohutnou jeskyni obsahujici oltare se soskami Budhy je impozantni. Clovek zde muze spatrit Vietnamce modlici se u jednotlivych oltaru. Behem svatku "Tet" zacatkem ledna pry byva toto misto zcela preplnene vericimi.

To byla nase posledni turisticka navsteva ve Vietnamu, dale nas jiz cekal pouze navrat do Hanoje a vecere se sestrenici nasi kamaradku Ilony, Phuong, ktera si vzala sebou i svou kamaradku Wy. Rozhovor s obema holkama byl prijemny a misty docela legracni. Kdyz jsem se napriklad ptal, co delaji holky o vikendu, jedna odpovedela, ze vetsinou doma spi, coz je pry duvod, proc obe jeste nemaji chlapa - ve vsedni dny porad pracuji a o vikendu spi, takze nemaji cas na hledani kluku. Obema holkam bylo kolem 25 let, coz je vek, kdy vetsina Vietnamcu uz ma zpravidla po svatbe. Holky nam rikaly, ze jestli zname nejake kamarady, kteri jeste nemaji partnerku, at je s nimi seznamime. Bylo zajimave, jak o tehle vecech obe devcata docela otevrene mluvila.

Na letiste jsme se dopravili taxikem a dle planu v 0:45 odleteli z Hanoje smerem na Moskvu. Letadlo bylo plne Vietnamcu, setkali jsme se zde ovsem i s nekolika skupinkami Cechu. Nekteri z nich byli turiste, ale byly zde dve dvojice Cechu, kteri ve Vietnamu nazavisle na sobe pracovali na projektech zridit pivovary, ktere by varily pivo na cesky zpusob. Pivovarnictvi je ocividne oblast, ktera ma ve Vietnamu pro ceske podnikatele znacny potencial.

V Moskve jsme meli hodinu na prestup, mistni urednici byli arogantni, mluvili s nami zasadne rusky, a to i kdyz jsme odpovidali anglicky (zrejme si porad mysli, ze v Praze vsichni mluvime rusky), a snad nikomu z dvojic Cechu nedali dve sousedni mista na sezeni; museli jsme se pak v ramci nasi "ceske komunity" v ruskem letadle navzajem presedat. Byl jsem mimochodem jedinym z Cechu, ktery musel jeste ten samy den do prace.

A tedy, jak cely vylet zacal, tak i skoncil. O ctyri tydny drive jsem jel na letiste primo z prace, a nyni jsme se s malou prestavkou na umyti a prevleceni doma vratil z vyletu po Vietnamu zpet do prace.

Michal